Nechci bez tebe žít! 1.díl

19. července 2011 v 18:19 | Terý Kaulitz |  Nechci bez tebe žít!
Ahojky...Rozhodla jsem se, že napíšu další twincest...Moc mi sice nejdou, ale za pokus to stojí...Snad se vám to bude líbít...Druhý díl nebude dříve než 10.1.2011 ještě si to musí přečíst jedna holka...Přeji krásný čtení...Svůj názor prosím do komentářů...Terý.



Sedím na posteli v mém pokoji. Je mi 20let. Budu vám vyprávět příběh mého života. Je to dlouhý příběh tak pozorně čtěte...

Byl jsem obyčejný 16letý kluk, který bydlel sám. Máma mě vyhodila z domu, protože moje sestra ji ukradla 2000 korun a svedla to na mě, bylo mi 15 let.

Když mi bylo 10 let tak táta měl autonehodu a zemřel. Mám bratra, tedy lépe řečeno dvojč, jmenuje se Tom. Nidky mne neměl moc v oblibě. Sice nevím proč, ale bylo to bohužel tak. Je mi líto jak to dopadlo. Tom mě měl za zloděje a nenáviděl mne ještě více. Tak moc mi chyběl, z celé rodiny nejvíce. Ale změnit se to už bohužel nedalo. Bydlel jsem v takovém malém domečku. Byl skoro prádzný. Přitele jsem měl jen chvilku. Jmenoval se Michal. Vykašlal se na mě, protože už jsem nebyl ten bohatý chlapec jako dřív. Měl mě rád jen kvůli penězům a stejně tak i moji bývalí přátelé. Bavili se se mnou také jen kvůli penězům.

Seděl jsem u okna a díval se na mé spolužáky, kteří se se mnou nikdy nebavili. Mysleli jsi, že jsem nafoukaný a zazobaný debil s prominutím.


Díval jsem se na ně a přemýšlel jsem o svém životě. Ani jsem si nevšiml, že někdo zvoní. Po chvilce to přešlo k hlasitému bouchání na dvěře a v tu chvíli jsem zaregistroval ten zvuk. Odtrhnul jsem oči, od obrazu v okně a šel jsem otevřít. Stál tam nějaký podivný chlap, který měl na sobě jen cár otrhaných montérek. Podal mi obálku, nic neřekl a odešel, ani nepozdravil. Zavřel jsem dveře a sedl si znovu na tu židli. Otevřel jsem obálku a četl jsem:
,,Dobrý den, oznamuji vám, že v nejbližší době, vam odstřihneme elektřinu. Nezaplatil jste ji už tři měsíce."
Dál jsem to už ani nečetl. Neměl jsem peníze na bydlení. Sotva jsem měl na jídlo a na vodu. Jediné z čeho jsem žil byli přídavky a praxe. Na brigádu jsem se nikde nedostal. Nevím proč mě nechtěli nikam vzít. Šel jsem do kuchyně, otevřel jsem lednici, bylo tam prázdno. Chtěl jsem jít tedy do krámu něco koupit, ale když jsem si oblíkl budnu a otevřel peněženku, bylo tam také prázdno. Odložil jsem tedy znovu bundu a lehl jsem si na starou,strouchnivělou, skoro se rozpadající postel. Podíval jsem se směrem k oknu, venku pršelo. Sklonil jsem hlavu. Najednou mi něco začalo kapat na hlavu. Podíval jsem se ke stropu. Kapala tam voda. I střecha byla celá rozbitá a děravá. Zvedl jsem se, odtáhl jsem postel trochu dál a na místo kde kapala voda položil kýbl. Lehl jsem si znovu na postel. Vzal jsem do ruky fotku Toma. Díval jsem se na ni až mi do oči vlítly slzy. Tak moc mi chyběl, už dlouho jsem ho nebral jen jako bratra. Ale to on nevěděl. On si o mě myslel, že jsem zloděj. Tak moc bych ho chtěl vidět. Stisknout ho v náruči a nepustit ho. Doufal jsem, že mi to někdy odpustí. Slzy padali proudem k zemi, najednou zhasla světla a já tam ležel ve tmě. Došlo mi, že odpojili elektřinu. Co asi dělá teď Tom, pomyslel jsem si. No na mě určitě nemyslí, letěla druhá myšlenka. Bylo to tam tak tmavé a vlhké a teď ještě bez světla. Nevěděl jsem jak tady přežiju, když jsem už neměl ani na jídlo, ale věděl jsem, že to budu muset vyřešit. Snažil jsem se usnout a podařilo se mi to...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Midori Midori | Web | 9. března 2013 v 18:39 | Reagovat

Zajímavé, určitě tuhle povídku dočtu 8-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama