Nechci bez tebe žít! 2.díl

19. července 2011 v 18:20 | Terý Kaulitz |  Nechci bez tebe žít!

Probudil jsem se do tmavého ráno. Tedy alespoň jsem si myslel, že je ráno. Podíval jsem se z okna. Byla tam černočerná tma. Došlo mi, že je ještě noc. Snažil jsem se tedy ještě usnout. Nešlo to. Rozhodl jsem se tedy, že se zvednu, sednu si na židly a budu se dívat z okna. Sedl jsem si tam. Díval jsem se jak padají malé, bílé a studené vločky sněhu k zemi. Nedokázal jsem si představit, že v tomto domečku strávím i zimu. Už teď mi byla zima. Zachumlal jsem se do deky a díval jsem se do prázdna. I přes to, že jsem byl zachumlaný do deky, byla mi hrozná zima. Topení bylo na elektřinu, takže nešlo ani topení. Proto byla i vevnitř taková zima. Celou hodinu jsem se třásl na židly a po hodině se mi podařilo usnout.
Ale moc jsem se na té židly nevyspal. Probudily mě paprsky slunce. Otevřel jsem své oči a přímo v tu chvíli přímo před mé oči vlítla sněhová koule. Rozprskla se na tom skle. Lekl jsem se až jsem spadl ze židle. Zaslech jsem hrozně hlasitý smích, který šel z venku. Zvedl jsem se a podíval jsem se kdo to udělal. Stáli tam moji bývalý přátelé a hrozně se smáli. Podíval jsem se za ně. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Stál tam Tom a také se smál, míň jak oni ale smál se také. To byl určitě jeho nápad. Nečekal jsem to od něj. Po chvíli co se smál se na mě podíval a tak sviňácky se usmál. Hodil takový pohled, že to byl jen začátek a se smíchem odešli. Jen jsem sklonil hlavu. V hlavě mi probehlo takových myšlenek. Vzal jsem tašku a šel do školy.
Přišel jsem do třídy a rozhlídl jsem se tam. Jakmile jsem tam vešel všichni se na mě podívali a začali si něco šuškat mezi sebou. A tak to bylo každý den, od té doby co mě moje matka vyhodila. Asi jim má sestra řekla, že jsem ukradl mé matce pěníze. I když to tak není. Ale to jim teď asi těžko dokážu. Nechápal jsem je. Když někdo něco řekne, tak tomu přece nemusí hned věřit.
Ve škole bylo krásné teplo. Divil jsem se, že Tom není ve škole. A ani mi to nevadilo. No ikdyž...rád bych ho viděl. Chybí mi i když já jemu ne. Už tolikrátjsem mu chtěl říci co k němu cítím, ale když to takto dopadlo, tak s tím už ani nemůžu počítat, že bych mu to někdy řekl. Vypadalo to, že už na mě nikdy normálně nepromluv. Ve škole nebyl asi týden. Po týdnu přišel. Stoupl si přede mě, já mu chtěl uhnout, myslel jsem si, že chce jen projít:
,,Promiň" ustoupil jsem.
,,Ne Bille, já s tebou chci mluvit!"
,,Jestli na mě chceš být zase hnusný, tak si to prosím ušetři!"
,,Ne to nechci, opravdu s tebou chci mluvit."
,,Dobře mluv..."
,,Víš Bille, mluvil jsem z Miriam. Řekla mi, že si to vymyslela, chci se ti omluvit, že jsem ti nevěřil. Byl jsem blbej...! Omlouvám se, prosím odpusť mi to." Objal mě.
Přemýšlel jsem jestli mu to mám odpustit. Ale když mě objal, jakoby ze mě něco spadlo. Okamžitě jsem ho také objal:
,,Chyběl jsi mi Tome!"
,,To ty mě také..."
,,Proč jsi na mě byl takový?"
,,Omlouvám se, nechtěl jsem. Byl jsem slepý, prosím odpusť mi to" díval jsi se na mne smutnýma očima:
,,To je v pořádku" usmál jsem se. Byl to krásný pocit, obímat tě:
,,Billí, vrať se domů prosím"
,,Nemůžu, mamka mě vyhodila a nebude chtít aby se vrátl"
,,Prosím, vysvětlím jí to!"
,,Dobře..."
,,A co ti kluci? Ty co si ze mě dělali legraci? Tvý kamarádi?"
,,Slibuji, že už se snimi nebudu kamarádit!"
,,Dobře...!"
Tom mamku přemluvil a já se vrátil domů. Bylo to těžké, jak na mě chvilkama koukaly, ale po čase to přešlo. Ale už mě asi nikdy nebudou brát tak jako dřív. Bohužel.Ten starý rozpadlý domek, jsem si pro jistotu nechal. Co kdyby se něco stalo a já znovu neměl kam jít.
"O týden později"
Seděl jsem v pokoji a četl jsem si nějaký příběh v mém notebooku. Vešel tam Tom:
,,Billí musím ti něco říct..."
,,Tak pojď dál..." přisedl si ke mě.
,,Víš Bille, potřebuji ti něco říct, já já...Já jsem se do tebe zamiloval..." zaskočil mě stím. Ale zároveň jsem měl obrovskou radost. Ale nevěděl jsem jestli to myslí vážně.
,,To myslíš vážně?"
,,Ano, myslím, promiň ale nedokážu to už v sobě držet"
,,Nemusíš se omlouvat...DyŤ já jsem na tom stejně!"
,,Opravdu?"
,,Ano" objal jsem tě.
"O měsíc později"
Ten měsíc byl krásný. Byl jsem s Tomem. Miluji ho. A on mě též.
,,Lásko pozpěš si!" zakřičel na mě Tom z kuchyně.
,,Už běžím! Za 15 minut jsem tam" uspěchaně jsem odpověděl.
,,Dobře..."
Netrvalo mi to, ale 15 minut jen pět. Rozeběhl jsem se do kuchyně.Rozhlídl jsem se tam a Toma jsem nikde neviděl:
,,Tome?? Jsi tu někde?" nikde jsem ho neviděl. Venku jsem zahlídl nějaké auto. Podíval jsem se z poza záclony ven. Stál tam Tom s tím klukem co se s ním bavil dříve. Byl to jeden s těch, se kterýmy mi Tom slíbil, že se nebude bavit. Pootevřel jsem okno abych slyšel co si povídají:
,,Tak co pořád ti to žere?"
,,Jo žere je blbej!"
,,Jak dlouho máš v plánu si s ním takto hrát?"
,,To nevím, ale ještě chvíli jo...Baví mě to!"
,,Oká, jen aby jsi se do něj fakt nezabouch!"
,,Pche...To myslíš vážně?" začal se smát.
,,No nic, já musím tak si to užij čau!"
,,Čau!"
Auto odjelo. Já jsem nemohl věřit tomu co jsem slyšel. Naplácl jsem se zádami na zeď. Zpustili se mi slzy, to jsem od něj nečekal. Tak hnusně se zachoval a ještě by v tom pokračoval. Rychle jsem utekl do pokoje a zavřel se tam. Brečel jsem. Zachlechl jsem malé klapnutí vchodních dveří:
,,Billí? Jdeš už?" ozvalo se ze zdola.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Midori Midori | Web | 9. března 2013 v 19:27 | Reagovat

Takhle hnusně se k němu Tom chovat nemůže určitě to na ty kamarády jenom hraje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama