Nechci bez tebe žít! 3.díl

19. července 2011 v 18:21 | Terý Kaulitz |  Nechci bez tebe žít!

Nechtěl jsem věřit tomu, co Tom udělal:
"Billí tak jdeš už? " Ozývalo se pořád ze zdola, já ale neodpovídal. Po chvíli jsem slyšel pomalé krůčky, které šli po schodech. Čekal jsem jen, až zmáčkne kliku. Pořád, jsem slyšel ty krůčky, jako by nikdy nepřestávali a pořád se blížily.
Najednou se zastavili, věděl jsem, že teď Tom stojí, za těmi dvěřmi:
"Bille stalo se něco? "
Po chvilce co sem mu neotevíral, vzal za kliku. Naštěstí jsem měl zamčeno. Rozhodl jsem se, že tu sním už nebudu. Začal jsem si balit, Tom ale asi slyšel, že v tom pokoji něco dělám:
" Bille co se děje? Otevři nebo ty dvře vykopnu! "
Rychle jsem popadl své věci, otevřel jsem okno. Podíval jsem se dolů. Nebyla to moc vysoko. Hodil jsem dolů mé věci a skočil za nimi. Spadl jsem špatně na jednu nohu, ale zvedl jsem se, s malou bolestí, popadl jsem věci a běžel pryč.
Za sebou jsem slyšel ránu. Došlo mi, že Tom asi vyrazil dveře. Za sebou jsem slyšel výkřik:
" Sakra Bille kde si! "
Už přišel do prázdného pokoje. Byl jsem ubrečený a celý promrzlý, neměl jsem kam jinam jít a tak jsem se vrátil do toho malého domečku.
Otevřel jsem ty staré strouchnivělé dveře. Skoro se rozpadly, když jsem vzal za kliku. Já věděl proč ten domeček nemám dávat pryč. Hodil jsem tašku s věcmi na postel a sedl si na staré, polorozpadlé křeslo. Všechno to tam bylo takové, jaké jsem to tam nechal, když jsem odcházel. Znovu jsem se rozbrečel. Tohle jsem opravdu nečekal.
O týden později...
Celý týden jsem byl doma, nešel jsem ani do školy, dyť tam bych ho viděl, a to bylo to poslední co bych chtěl. Věděl jsem, že to takto nejde, musel jsem si začít hledat něco jiného, dyť tady není ani elektřina. Šel jsem do knihovny, ale ne proto, že bych si chtěl půjčit knížku. Šel jsem tam na internet a hledal jsem si nějakou brigádu. Jakoukoli, potřeboval jsem nutně nějakou brigádu.
Seděl jsem u toho asi čtyři hodiny, ale pořád jsem nic nenacházel. Byl jsem zoufalý, už jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. Rozklikl jsem poslední odkaz, který tam byl:
" Hledáme někoho na hlídání, ročího dítěte, je nám jedno jestli to bude muž či žena. Pro bližší informace nás kontaktujte na náš mail. "
No né, že by se mi chtělo hlídat malé dítě, ale nic lepšího tu nebylo. Napsal jsem tam. Moc jsem tumo nevěřil, určitě se ozvali i jiní lidé. Lidé, kteří májí už nějaké skušenosti. Aledoufal jsem.
Po třech dnech co mi neodepisovaly, jsem přestal doufat. Dal jsem si inzerát. Ale nikdo na něj neodpověděl. Nechápal jsem to. Všochni lidé v mém věku už dávno měli brigádu, jen já si nemohl nic najít.
Druhý den jsem šel zase do knihovny. Teď jsem tan chodíval docela často. Díval jsem se na internet. Když jsem otevřel email, tak jsem tam měl jeden nový mail. Otevřel jsem ho:
" Dobrý den, pane Kaulitz.
Mohl by jste se u nás během zítřka zastavit? Možná budeme mít zájem."
Okamžitě jsem odepsat, že samozřejmě můžu. Byl jsem moc rád, že mi odpověděli. No jo, ale bál jsem se, že mě stejně chtít nebudou, až zjistí kolik mi je let.
Další den ráno, jsem se oblíkl a šel na místo, které měli napsané v tom inzerátu jako adresu. Otevřel mi nějaký mladý kluk:
" D-dobrý de, já jsem si asi spletl adresu promiňte..."
" Jestli jste tu kvůli tomu hlídání, tak nespletl, pojďte dál. "
" A-aha.."
" Já jsem Michal, pojďte za mnou..."
Nenechal mě skoro nic říct a odvedl mě k panu a paní Larvingovým.
" Dobrý den, já jsem Bill Kaulitz." podal jsem ruku.
Pan Larving mi jí také podal a paní Larvingová též:
" Já jsem Max a toto je má žena Catrin. Těší mě, posaďte se. "
Sedl jsem si poslouchal jsem co mi říkají:
" Takže kolik vám je? "
" No 16..."
" 16? "
"Ano "
" A mmáte už nějaké skušenosti? "
Viděl jsem v jejich očích pochybnosti:
" No nemám, ale jsem si jistý, že bych to zvládl "
" No-no, počkejte tady, půjdeme se s manželem domluvit."
" Dobře "
Už jsem stratil veškěrou naději. Vypadalo to, že mám smůlu, jako bych prostě já měl mít v životě jen smůlu. Asi po 10 minutách se vrátili:
" No s manželkou jsme se rozhodly, že vás vezmeme zatím na tří měsíční skušební dobu. "
" Opravdu? " rozjasnil jsem se.
" Ano "
" A kdy můžu nastoupit? "
" No klidně hned zítra v 9 hodin ráno "
" Dobře děkuji vám moc, nashledanou "
" Počkat a to se ani nezeptáte na peníze? "
" No jo, ny to jsem úplně zapoměl. "
" Budete dostávat 90 korun za hodinu, vyhovuje vám to? "
" Samozřejmě, děkuji vám, nashledanou. " podal jsem jim ruku a odešel, byl jsem tak rád.
Věděl jsem, že to nesmím pokazit. Běžel jsem zase do toho rzpadlého domečku. Tak nerad jsem tam teď býval. Byl jsem tak sám. I po tom co mi Tom udělal, jsem na něj musel pořád myslet. Tak moc mi chyběl, nedá se popsat jak moc. Měl jsem takovou chuť za ním jít a obejmout ho, ale dyť on o to nestál. Sám jsem to slyšel.
Stával jsem brzo ráno, abych se stihl připravit, ale musel jsem až když bylo světlo, jinak bych neviděl ani na krok. U Larvingů jsem byl přesně v 9 hodin. Otevřel mi pan Larving:
" Dobrý den já.. "
" Ahoj, jsi tu přesně, to je odbře, doufám, že ti nebude vadit, když si budeme tykat, já jsem Max. "
" Dobře, Bill "
" Jo zapoměl jsem ti včera říct, ten kluk co ti otevřel je náš syn, Michal. Jen aby jsi se nedivil, že je tu pořád. Kyž budeš něco potřebovat, tak se zeptej jeho. a nelekni se když tam bude někdo cizí, hodně si sem vodí své kamarády. No myslím, že jsem ti řekl asi tak všechno. Catrin už tu není odchází ráno. Tak zatím ahoj. Catrin přijede v šest hodin a zaplatí ti. Tak Ahoj. "
Jen jsem jen přikývl:
" Jo a Adrianka je nahoře v prvním pokoji, když tak řekni Michalovi on tě tu provede. "
" Dobře"
Nic více jsem nestačil říct, Max už byl pryč. Ani mi neřekli jestli je t díte holka nebo kluk. No když mi řekl, že je Adrianka nahoře v pokoji tak mi samozřejmě došlo, že je to holčička.
Šel jsem nahoru do toho pokoje. Podíval jsem se na ni. Spala. Byla tak roztomilá. Nechtěl jse ji probudit, tak jsem našel obývací pokoj, sedl jsem si na gauč a pustil jsem si televizi.
Po chvíli jsem slyšel jak někdo vešel do domu. Asi Michal. Slyšel jsem, že jde někdo s ním. Otevřeli se dveře do obývacího pokoje:
" Tak pojď zatím sem..." řekl Michala hlas.
" Dobře " odpověděl ten druhý.
Otočil jsem se. V tu chvíli ve mě úplně hrklo...Tom...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama