Nechci bez tebe žít! 4.díl

19. července 2011 v 18:21 | Terý Kaulitz |  Nechci bez tebe žít!

Když jsem ho uviděl, jediné co mě napadlo bylo, spadnout pod gauč a čekat jak to půjde dál. Naštěstí byl Tom ke gauči zády, takže mě zatím neviděl. Já jen čekal, jestli si půjdou sednout nebo ne. Poslouchal jsem co si ti dva povídají:
" Tome, kdyby jsi tu potkal jednoho kluka, tak se nelekni. Hlídá tu Adrianu. Jmenuje se Bill. "
" Bill jo? Tak se jmenuje i můj bratr. "
" Opravdu? A kde je? "
" To nevím " přišlo mi, že to říkal takovým smutným tónem.
" Jakto, že to nevíš? Ty nevíš kde máš bráchu? "
" No já jsem udělal takovou blbost. Asi jsem se chtěl vytáhnout před klukama, nbo já nevím proč jsem to udělal. Ale to je jedno. Nechci se o tom bavit. "
" No jo no. Člověk udělá věcí a potom jich lituje. A obvzlášť, když se chce vytáhnout. Ale taky musíš myslet na to, že se to určitě dá nějak napravit. Pojď půjdem radši ke mě. "
Když odešli tak jsem se zvedl spoza gauče. Oddychl jsem si, že tu nezůstali a nešli si sednout. Věděl jsem, že si musím dávat pozor, abych tu Toma nepotkal. Ale počkat. Uvědomil jsem si co Tom říkal. Ono ho to mrzí. Ale jak já mám vědět, že to myslel vážně? Třeba věděl, že tady jsem. Sedl jsem si znovu na gauč a doufal jsem, že sem už nepřijdou. Po chvíli jsem usnul.
Asi za půl hodiny mě probudil pláč. Běžel jsem do Adrianky pokoje a vzal ji do ruky. Nebylo to tak těžké ji utišit. Vypadalo to, že se jí líbím. Koukla na mě usměvavým pohledem. Vypadalo to jako by si mě prohlížela.
Byla ještě tak malinká, nevypadala na to, že by jí byl jeden rok. Vypadala na míň, ale nikdo nevypadá na to kolik mu opravdu je. Položil jsem ji na malý, červený kobereček, který měla vedle postýlky. Byli tam okolo hračky, takže mi došlo, že si tam asi hraje. Jakmile jsem ji položil, tak začala zase trochu pofňukávat. Tak jsem si kní sedl a začal jsem si sní hrát. Připadal jsem si jako malý dítě, ale jedině tak nebrečela. Hrál jsem si sní asi hodinu a půl. Potom jsem ji vzal a dal jsem jí najíst. Po jídle jsem jí pustil pohádku. Konečně si nechtěla hrát a já si mohl chvíli oddychnout.
Do obývacího pokoje přišel Michal. Podíval se na mě:
" Jedl jsi už něco? "
" Eee ne "
" A nemáš hlad? Nemůžeš tu být celý den bez jídla. "
" No trochu jo, ae to je dob... "
" Já ti něco udělám. "
" Ale ne to ne. Nemusíš. "
" Ale já chci. Dělám to rád. Baví mě to. A neodmlouvej, stejně ti to bude houby platný "
" Tak dobře, když ti to tedy nebude vadit. "
" A co si dáš? Co třeba vafle? "
" Ach vafle, ty jsem neměl už takovou dobu, ale... "
" Jdu je udělat. "
Odešel. Když jsem ho viděl poprvé tak jsem si myslel, že bude nafoukaný a sobecký. Ale ono je to naopak. Je hrozně milý a hodný. Už dlouho jsem nepoznal takového kluka jako je on. Asi po 10 minutách jsem slyšel, jak někdo jde. Došlo mi, že je to asi Michal. Ale nevěděl jsem to jistě, nevěděl jsem jestli tam náhodou Tom ještě není. Netrpělivně jsem čekal a pořád jsem koukal na dveře kdo vejde. Naštěstí to byl Michal. Sedl si vedel mě a tak divně se na mě díval:
" Co se stalo? Proč se na mě tak díváš? "
" No víš, viděl jsem jak jsi se rychle schoval, když jsme s Tomem přišli do obývacího pokoje. Vlastně se toho z mé strany nedalo nevšimnout. Víš jen se chci zeptat, proč jsi tak reagoval. Tom říkal, že má bratra Billa. Nejsi to náhodou ty? "
" No víš já. já nevím jak ti to mám říct, ano jsem to já. Víš já jsem se bál. Nechtěl jsem ho vidě a už nikdy nechci. "
" Dyž on o tobě říkal tak krásné věci, co se mezi vámi stalo? "
" On ti to neřekl? "
" Ne. Řekl mi je, že udělal hroznou blbost, a že to udělal nejspíš kvůli tomu, aby se vytáhl před klukama, ale co to bylo jsem z něj nedostal. "
" Aha. No..."
" Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Jen vím, že by se ti určitě ulevilo. Znám to. " mrkl na mě.
Cítil jsem z něj, že o myslí vážně, ale bál jsem se, že je to naopak. Docela dlouho jsem se rozmíšlel, ale nakonec jsem mu to řekl:
" No víš, on...On mi lhal. Říkal, že mě miluje, ale nikdy to nemyslel vážně. Slyšel jsem jak si o mě povídá s jedním klukem, se kterým mi slíbil, že se s nim bavit nebude. Řekl, že jsem blbej a že mu to pořád žeru..." nevydržel jsem nebrečet.
Musel jsem, nešlo to zastavit, když jsem si znovu na to všechno spoměl:
" A nechal jsi si to od něj alespoň vysvětlit? "
" Vysvětlit? Co by mi mělo vysvětlovat, když...Když..." proudy slz padali k zemi. Michal mě objal a utěšoval mě, říkal, že se to zpravý, že to bude zase všechno dobré. Já mu ale nevěřil. Už jsem nevěřil tomu, že by to mohlo být dobré:
" Prosímtě, neříkej to Tomovi. Neříke mu, že jsem tady už vůbec ne, že jsem se rozbrečel. "
" Šššš...Neboj nic mu neřeknu. "
Říkal to tak přesvědčive, ale já pořád pochyboval. Dyť mě zná jeden den a Toma kdo ví jak dlouho.
Po chvíli co jsem přestal brečet se na mě Michla podíval a usmál se:
" Dáme si ty vafle. Nebo se ta šlehačka úplně rozteče. " zasmál se.
" Dobře. " vykouzlil jsem na mích ústech, nepatrný úsměv.
Když ty vafle přinesl, tak jsem na ně dostal takovou chuť. Byli tak krásně nazdobené. Položi je přede mě:
" Vem si. " usmál se.
No moc dlouho jsem se nemusel přemlouval. Měl jsem na ně chuť, takže jsem si vzal. Za tři hodiny přišla paní Larvingová. Přišla později než říkal Max. Přišla v devět hodin:
" Dobrý den, kde je Adrianka. "
" Dívá se v pokojíčku na televizi. "
" No, ale tam není. "
" Cože? J-jak není? "
" No není tam. "
Vyletěl jsem a rychle běžel do jejího pokojíčku. Opravdu nebyla na malém křesílku kam jsem ji položil. Vyděsil jsem se kde je. Začal jsem jí hledat. Po 5 minutách mě napadlo se podívat do postýlky. Neviděl jsem jí tam, tak jsem odkryl přikrývku. Spinkala tam. Tak moc jsem si oddychl, když jsem jí viděl. Vrátil jsem se k paní Lrvingové:
" Ona spinká v postýlce. "
" Jakto, že jsem mji neviděla? "
" Byla přikrytá přikrývkou. "
" Aha, no tak tady máš peníze a můžeš jít domů. Zítra přijď v osm ráno. "
" Dobře. "
Podala mi peníze a já odešel. Venku už byla tma. Šel jsem docela rychle. Bál jsem se chodit sám v noci po městě. Pořád jem za sebou slyšel nějaké kroky. Ale když jsem se otočil, tak tam nikdo nebyl. I ty kroky, které jsem slyšel utichly. Jakmile jsem se otočil, zase zpátky a šel jsem dál, tak jsem je zase slyšel. Dostal jsem hrozný strach a přidal jsem na kroku. Ty kroky, ale také zrychlily. Zastavil jsem se, ale to co šlo za mnou ne. Cítil jsem, že za mnou někdo stojí. Dýchal mi na krk. Bál jsem se otočit, ale nakonec jsem to překonal a otočil jsem se....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama