Nechci bez tebe žít! 7.díl

19. července 2011 v 18:23 | Terý Kaulitz |  Nechci bez tebe žít!
Bylo 24. června. Byl jsem sám doma. Tom jel odvést mamku a sestru na nějakou exkurzi a měli se vrátit kolem 5 hodiny odpoledne. Byl to divný den.

Ráno jsem seděl na posteli a měl jsem puštěnou velmi nahlas věž. Ze zdola, z kuchyně, se ozvala strašlivá rána. I přes tu muziku jsem ji slyšel. Lekl jsem se, rychle jsem se rozeběhl dolů po schodech. Prudce jsem rozrazil dveře a vběhl doprostřed kuchyně.
Všechny hrce, které předtím stály na lince se povalovali na zemi. Netušil jsem, jak mohli takhle sami od sebe spadnout. Nicméně jsem se sehnul s úmyslem je sebrat.

Z jednoho z nich na mě vyskočila malá, šedivá myš. Lekl jsem se a rychle jsem to odhodil. Ta myš začala utíkat pryč. Byl jsem vyděšený a utekl jsem do obývacího pokoje. Trochu jsem se vzpamatoval z toho šoku, potom jsem se vrátil do kuchyně. Já vím, jsem strašpytel, ale opravdu jsem se té myšky hodně lekl. Už tam nebyla, když jsem se vrátil. Hned podle tohoto začátku dne mi bylo jasné, že to nebude hezký den. Že se něco stane.


Chtěl jsem se nasnídat, ale když jsem otevřel ledničku, tak byla prázdná. Vzal jsem si boty a šel jsem nakoupit. Už to nebylo jako dřív, když jsem měl prázdnou peněženku.

V krámě mě naštvali. Neměli mé oblíbené gumové medvídky. Měl jsem pocit, že se dneska všechno pokazí. Sáhl jsem po oblíbených oplatkách Toma, jiných gumových medvídcích a šel k pokladně. Tolik lidí jsem tady v tom obchodě snad ještě nikdy neviděl. Stoupl jsem si nakonec velmi dlouhé řady. Za mě se postavila nějaká stará ženská, byla opravdu hodně stará. Pořád se mi dívala na zadek. Bylo to tak nepříjemné, i když jsem se na ni otočil tak neuhla svím pohledem. Chtěl jsem být co nejdříve z řady pryč. Po 10 minutách jsem byl konečně z řady venku.

Držel jsem v ruce tašku s nákupem a rychle jsem po silnici šel směrem k mému autu. Byl jsem rád, že tam už nejsem. Ještě jsem neviděl takovou úchylačku. A ještě tak starou, ble. Pořád jsem se otáčel. Nevím proč, ale bál jsem se, aby nešla za mnou. Když jsem se otočil asi pošesté a nikoho jsem neviděl, tak jsem zpomalil a otočil se zpátky na směr mé cesty. Lekl jsem se a vykulil jsem vystrašeně oči. Stál tam ten chlap, který mě před dvěmi lety zmlátil. Bál jsem se co udělá teď. Naštěstí jsem měl sluneční brýle a on mě nejspíše nepoznal. Netušil jsem, kde se tu zase vzal.
"Nevíte, kde bydlí Tom Kaulitz?" zastavil mě.
"Tom Kaulitz? To nevím, nikdy jsem to neslyšel."
"A co Bill Kaulitz?"
"To také ne." mluvil jsem celkem přesvědčivě. Až jsem se sám divim jak moc.
"No tak nic, naschle."
"Naschle." šel dál.

Oddechl jsem si. Nedovedl jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby věděl, že to jsem já.Naposledy jsem se otočil a nastoupil rychle do auta. Bylo to hnusné, ale naštěstí jsem ho už nikde neviděl. Řekl jsem si, že to raději nikomu neřeknu.

Bylo 12 hodin. Byl jsem v obchodě skoro dvě hodiny. Na snídani už bylo pozdě a dělat oběd? Na to jsem neměl náladu. Přemýšlel jsem kdo by se mnou mohl jít někam na oběd. Napadl mě Michal. Už jsem ho dlouho neviděl a celkem mi chybí. Vzal jsem mobil a vytočil jsem Michala číslo.

"Ahoj Michale, máš dneska volno? Nechceš někam zajít na oběd? Nechci sedět doma sám. Chtěl bych tě vidět a popovídat si."
"Ahoj Bille, právě jsem na tebe myslel, že ti zavolám a někdy někam vyrazíme. Už jsem tě dlouho neviděl. Jasně, že mám čas. Za 15 minut u tebe? Někam potom zalezeme."
"Dobře přijď, budu už skoro na cestě, když zazvoníš." zasmál jsem se.
"Oká." řekl a okamžitě zavěsil.

Během 15 minut opravdu někdo zazvonil. Letěl jsem rychle ke dveřím a prudce je otevřel. Po dlouhé době jsem konečně viděl zase Michala. Usmál jsem se a objal jsem ho.

Šli jsme se najíst do nedaleké restaurace. Bylo to příjemné odpoledne. Chyběl mi ten ukecanej Michal. Sice mi málem vykecal díru do hlavy, ale byl jsem rád, že ho zase vidím. Byli jsme spolu do 4 hodin. 4 hodiny jsme seděli v restauraci a povídali si. Taky podle toho potom vypadal náš lístek. Po obědě jsem ho chtěl odvést domů. Souhlasil.

Chtěl nastoupit do auta, ale špatně šlápnul, přehoupl se před auto a spadl rukou na chodník. Hlasitě zakřičel bolestí. Rychle jsem oběhl auto a běžel k němu. Nejspíš si zlomil ruku. Nevolal jsem záchranku, přišlo mi to zbytečné, zbytečně by čekal, než přijedou. Pomohl jsem mu se pomalu zvednout a posadil jsem ho do auta. Odvezl jsem ho do nemocnice sám. Opravdu ji měl zlomenou. Dli mu sádru a řekli mu kdy má přijít na kontrolu. Po hodině a půl jsem ho odvezl k němu a pospíchal rychle domů. Bylo půl šesté a já doufal, že Tom bude už doma.

Bohužel jsem se zpletl. Přijel jsem do prázdného domu. Usoudil jsem, že se asi trochu zpozdili. Sedl jsem si na gauč, zapl jsem si film a udělal jsem si popcorn s úmyslem, že na ně počkám. Po skončení filmu, tudíš po dvou hodinách čekání a jejich nepříjezdu, jsem dostal docela velký strach. Bylo skoro 8 hodin a oni nikde. Telefon mi taky ani jeden nebrali. Nevěděl jsem co se děje. Nervózně jsem přešlapoval po pokoji. V jedu chvíli jsem se díval na hodiny a v druhou chvíli do okna, jestli náhodou nepřijeli. Po půl hodině nervozity jsem venku uviděl modré, blikající světlo. Byla to policie. Netušil jsem co se děje a kam jedou. Však po chvíli někdo zazvonil...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama