Remember me...

19. července 2011 v 18:08 | Terý Kaulitz |  Jednodílné twc
Stojím tu a hladím na tvou fotku. Jsi tu tak krásný, tak veselý. Srší z tebe spokojenost a štěstí. Podlomí se mi kolena a já tu klečím a zírám jen na tebe. Na tvůj zářící úsměv a při tom mi stéká jedna kapka slz za druhou. Je to přesně rok a já to vidím pořád před sebou, jako by to bylo včera. Klečím tu, držím v ruce růže, tvé oblíbené, a myslím jen na tebe, na nás. Není den kdy bych sem nechodil. Každý den ti nosím růže a doufám v nemožné. Každý den tu na tebe mluvím, ale odpovědi se nedočkávám. Celý rok myslím jen na tebe. S nikým nemluvím. Nechci. Nemám důvod. Nikdo mi nerozumí. Vlastně se o to ani nikdo nesnaží. Všem jsem ukradený. I svím vlastním rodičům.



*Flashback*

Už je to rok a jeden měsíc co jsem tě poznal na večírku Andyho, mého nejlepšího kamaráda. Byl jsi tak plachý a křehký. Nemohl jsem z tebe zpustit oči. Nešlo to. Něco mě k tobě táhlo. Nějaká neznámá síla, která mě nutila, abych za tebou šel. Po dlouhém přemlouvání sam sebe jsem se odhodlal a šel k tobě jestli si nechceš jít zatancovat. Nikdy nezapomenu na ten tvůj první pohled, který jsi mi věnoval. Byl tak něžný, ale přitom vykulený. Nejspíš jsi mě nečekal, jestli jsi vůbec někoho čekal. Ale neváhal jsi a souhlasil.


Šli jsme doprostřed parketu a ty jsi mi okamžitě obmotal ruce kolem krku. Docela jsi mě překvapil, myslel jsem, že budeš stáhlý do sebe a nebudeš mluvit. Ale mýlil jsem se. Ty jsi se tak rozpovídal. Vyklopil jsi ze sebe snad všechno co šlo, já jen potěšeně poslouchal a odpovídal, když jsi se na něco ptal. Byl to krásný okamžik. Zamiloval jsem si tvůj krásně čistý úsměv. Můj první pohled do tvých očí, byl ten nekrásnější pocit co jsem mohl zažít. Úplně jsi mě pobláznil. Byla to láska na první pohled a troufám si říct, že to bylo vzájemné. Zkoumal jsem každý detail tvého krásného, čístého a jemného obličeje. Potřeboval jsem si tě prohlídnout. Potřeboval jsem znát tvůj obličej a to dokonale.

Když jsem ti odhrnul tvé krásné, černé a dlouhé vlasy z obličeje podíval jsi se na mě tvýma překránýma, čokoládovýma očima a já si byl úplně jistý, že je to opravdu láska. Pohladil jsem tě po tváří a v tvých očích jsem viděl záblesk štěstí. Nikdy mě nikdo takhle neokouzlil jako ty. Asi to bude tím, že jsem nikdy nepotkal takového člověka jako jsi ty.

Celý dlouhý měsíc jsme si psali a scházeli se. Celý dlouhý měsíc jsme se poznávali navzájem a každý jsme se do toho druhého zamilovali ještě víc. Po tom dlouhém měsíci jsme spolu konečně začali chodit. A měsíc potom jsme se spolu poprvé vyspali. Byl to překráný okamžik. A nikdy na něj nezapomenu. Byl jsi tak křehký, ale já jsem měl tendenci na tebe být co nejjemnější, i když jsem na jemnost moc zvyklý nebyl. Na tebe to nešlo být jiný. Být hrubý. Stačilo se podívat do těch tvých krásných čokolád a už jsi mě měl omotaného kolem sebe.

Dnes je to přesně rok co jsme spolu. A já ti musím dát něco výjmečného. Něco co nám oboum úplně změní život. A já jen doufám, že jedině k dobrému. Vlastně jsem si jistý, že k dobrému. Je to maličkost, ale jsem si jistý, že tě to potěší. Alespoň v to doufám.

Podívám se na hodiny a trochu se vyděsím. Za půl hodiny mám být v parku. Musím si pospíšit. Nerad tě nechávám čekat. A ty to nemáš rád. Ale u mě jsi si asi zvyknul. Často chodím pozdě. Lépe řečeno pořád. Ale dnes nesmím. Musím to stihnout. Dnes tě nesmím nechat čekat. Mám pro tebe překvapení. Rychle se navleču do toho nejhezčího oblečení co mám ve stříni a rychle usednu do auta. Naštěstí mám všechno potřebné už naložené v autě, takže se můžu v klidu vydat na cestu.

Na místo dojedu o pět minut dřív. Až se sám divím, že jsem tu opravdu tak brzy. Vidím tě sedět na lavičce. Dnes ti to tak moc sluší. Jsi jako rozkvětlá růžička, která má nové poupata. Máš zase ty své úplé kalhoty, které dokonale tvarují tvou postavu. Úzkou koženou bundičku a jsi tak krásně nalíčený. Tak zvláštně. Ne jako vždycky. Dnes ti to obvzlášť sluší.

Vystoupím z auta a vezmu do ruky košík, který jsem měl už připravený v autě. Přijdu k tobě a políbím tě.
"Ahoj miláčku, dnes ti to moc sluší..." znovu tě něžně líbnu na ústa.
"Ahoj, děkuji ti. Už jsem se tě nemohl dočkat. Kam vyrazíme?" po očku pokukuješ co to držím v ruce.
"No víš, chtěl jsem si s tebou udělat krásné odpoledne, tak jsem myslel, že by jsme mohli vyrazit na piknik. Uděláme si krásný odpoledně v přírodě a večer by jsme mohli zajít do kina." Podívám se ti do očí a ústa se mi rozšíří do úsměvu, když si všimnu těch hvězdiček co ti létají v očích. Vidím, že se ti můj nápad líbí a když přikývneš, nežně tě vezmu za ruku a vedu tě kamsi na místo, které jsem měl už dlouho vybrané.

Když dojdeme na místo roztáhnu deku a společně se na ní usadíme. Vidím na tobě, že se ti tu líbí. A já se nedivím. Vzal jsem tě na mé nejoblíbenější místo. Je tu krásně. Jezero, které se třpytí a krásná louka, na které práve teď sedíme. Vím, že máš rád přírodu, zvuk ptáků a šumění vody. Proto jsem tě sem vzal. Vědel jsem, že se ti tu bude líbit.

Vytáhl jsem jídlo, které jsem měl v košíku a nalil ti skleničku dobrého červeného vína. Toho nejlepšího, které jsem sehnal. Jen se usměješ a vychutnáváš si ten svěží vzduch, který poletuje okolo nás. Pomalu usrkáváš z červeného vína a věnuješ mi pár polibků.

"Bille?"
"Ano Tomi?"
"Mám otázku," vím, že nemáš tohle protahování rád, ale musí to být.
"Tak povídej," pobídneš mě k tomu abych pokračoval. Jsem připravený to říct, ale je mi blbý to na tebe jen tak vybalit. Ale myslím, že jinak to nepůjde.
"Bille, víš, že jsme spolu už celý dlouhý rok. Byl to nádherný rok. No, a..."
"Tomí... Neprotahuj to." Miluji tu jeho nedochvilnost. Tak dobře, chtěl to on.
"Billí, nastěhuj se ke mě?!" vidím na něm, že tuto otázku nečekal. Jen se na něj dívám doufajíc, že to přijme. Nejspíš neví co má říct. Po chvíli váhání přikývne. Nemám rád, když mi neodpovídá, ale v tuhle chvíli ho chápu. Jeho přikýžvnutí mi stačí k tomu, abych mohl vyletět radostí. Mám radost, že to přijal. Konečně budeme moci být jen a jen spolu a nic nám v tom nebude překážet. Vyletím a pevně ho obejmu. Radostí ho skoro rozmačkám. Jen se usměje a naše rty se na dlouhou dobu spojí.

---------

Vyjdeme z kina. Rozloučíme se a už jdeme každý svou cestou. Naposledy tě políbím, řeknu ti, jak moc tě miluji a ty se rozejdeš na druhou stranu ulice. Bydlíš hned naproti kinu, takže tě ani nemusím odvážet domů. Byl to dokonalý den. Vždycky je mi s tebou dobře, ale tento den byl nečím výjmečný. Tento den, jsme se rozhodli pro velký krok, který nám oboum změní životy.

Spokojeně se usadím do auta a chci nastartoval. Ale všimnu si prudkého světla, které se řítí nespočetnou rychlostí po silnici. S divným pocitem se otočím a už jen vidím, jak tvé bezvládné tělo, odletělo prudkým nárazem pryč ze silnice. Okamžitě vyběhnu z auta a běžím k tobě. Jsi vzhůru když k tobě doběhnu. Všude je krev a ty mezi ní. Bez váhání zavolám záchranku a trochu tě nadzvednu. Položím si tvou hlavu do klína a podívám jsem se na tebe. Vlasy ti zakrývali obličej. Vzal jsem je a dal ti je pryč z obličeje. Pohladil jsem tě po tváři. Z očí se mi zpustili slzy, když jsem tě takto viděl. Podívám se do tvých očí. Jsou tak bezvláné.

"To - Tomi nep - plač!" snažíš se o úsměv, který se ti prochu povede.
"Bille, zachvíli tu bude pomoc. Vydrž." Pohladím ho po tváři a z očí se mi tečou slzy, které né a né se zastavit.
"Miluju tě, Tomi. A vždycky budu. Nezapomeň na mě prosím! Nezapomeň!"
"I já tě miluji, neskutečně moc. Tohle neříkej! Nemůžeš mě to nechat. Prosím ne!"

Naposledy se na mě usměje a potom zavře víčka."Slibuji!" Vypustím mezi rty a rozbrečím se ještě více. "Néé..!" To nemůže být pravda. Nemohl jsem o tebe přijít. Nemohl. Jsi to nejcenější co mám. Prosím. Vrať se mi sem zpět. Otevři víčka prosím! Držím tě u sebe a skloním k tobě hlavu. Slzy tečou proudem a já tě pořád dokola hladím po tváři.

*Konec Flashbacku*

Pořád tu klečím a ani jsem si nevšiml, že se začíná stmívat. Dívám se na černý náhrobek kde je napsáno: "Ať budeš kdeko-li a kdyko-li, vždycky když si na mě vzpomeneš, budu s tebou!" I když na tebe myslím pořád, nikde tě tu nevidím. Možná jsi se mnou a možná také ne. Nejde to bez tebe žít. Už je to celý dlouhý rok a já pořád na nic nezapoměl. Slíbil jsem ti to. Jsem tady od toho dne každý den. Každý den ti sem nosím nové, čerstvé a voňavé rudé růže, které jsi vždycky měl tak rád. Dívám se dlouhé hodiny na tvou fotku, u které je kráným a velmi specifickým písmem napsáno tvé jméno: "Bill Kaulitz." Nejde to zapomenout, i kdybych chtěl. Každý den si s tebou povídám. Vím, že mě slyšíš, akorád mi nemůžeš odpovědět. Něco tě drží a ty nemůžeš ven!

Položím svazek růží na desku a pomalým krokem se dobelhám k autu. Nastartuji ho a dlouhou cestou jedu domů. Usadím se do prázdné vany a pustím vlažnou vodu. Ani se neobtěžuji se vslékáním. Nemám důvod. Na to co chci udělat nepotřebuji být nahý. Popadnu do ruky žiletku, kterou mám kousek od sebe. Rychle a hodně hluboko s ní zajedu do své paže a potom ji vyndám. Stejný krok udělám ještě asi dvakrát. Potom položím žiletku vedle sebe a poraněnou ruku natáhnu a dívám se, jak po ní stéká červená krev. Naposledy se podívám na tvou fotku a také se naposledy usměju. Za chvíli budu za tebou Billí! Už jen chvilinku.

Po chvíli začínám ztrácet vědomí. A po pár vteřinách už nevnímám vůbec nic...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama