Zůstaň

19. července 2011 v 18:12 | Terý Kaulitz |  Jednodílné twc
Sedím v místnosti u okna. Je tu tma. Po tváři mi stékají slzy. Jsou to slzy smutku. Nechal jsi mě tu a ani ses nerozloučil. Pořád mám před očima to, co se stalo. Vidím ty světla auta, které do nás narazilo. Měl jsem zemřít já, ne ty. Byla to má chyba. Kdybych se s tebou nehádal. Poslední, co jsem ti řekl, bylo, že tě nenávidím. Odpusť mi to. Je mi to tak líto. Padá hvězda. Musím si něco přát. Ale co? Přál bych si, abys tu byl se mnou. Ale to už nejde. Dívám se na tu hvězdu, která za sebou nechává dlouhou bílou a zářící čáru. Pořád opakuji:
"Vrať se mi!"


Chci, aby to byl jen sen. Chci se z toho zlého snu probudit. Chci tě zase držet v náruči. Chci tě zase něžně líbat. Proč to už nejde? Dřív to přeci šlo. Proč tu pořád sedím a pode mnou je louže slz? Miluji tě. Nemyslel jsem to tak. Byl jsem tak naštvaný. Proč jsme se museli hádat kvůli takové prkotině? Dívám se z okna. Cítím, jako by mi na záda svítilo světlo. Pomalu se otočím. Dveře jsou otevřené a z nich vychází prudké bílé světlo. Vidím obrys osoby. Jsi to ty. Usmíváš se na mě. Rychle se zvedám a běžím k tobě. Objímám tě. Už tě mám znovu v náruči. Splnilo se mi to. Jsi tady.
"Tome, co jsi mi to udělal? Prosím, odpusť mi to, co jsem ti řekl v tom autě. Nemyslel jsem to tak. Řekl jsem to jen ve vzteku," šeptám ti do ucha.
"Já to přece vím. Vím, že jsi to tak nemyslel."
"Tomí, že tu se mnou zůstaneš. Prosím, že mě tu nenecháš," brečím. Nedokážu si představit život bez tebe. Tak moc tě miluji, radši bych zemřel, než bych byl bez tebe.
"To ti slíbit nemůžu. Přišel jsem se rozloučit."
"Ne, to ne. To mi nemůžeš udělat. Já to tu bez tebe nevydržím,"vyhrkly mi slzy z očí. Nemůžeš mi to udělat. Já tu bez tebe být nechci.
"Billí, no tak. Miluji tě. A vždycky budu. Prosím, neplač, nemůžu se dívat na to, jak pláčeš. Vždycky budu s tebou, i když mě neuvidíš, ale budeš vědět, že jsem s tebou," hladíš mě po tváři, po které mi stékají kapky slz.

"Tome můžeš pro mě naposledy něco udělat?"
"Ano, můžu," trochu se pousměji.
"Prosím, chci, abychom si spolu naposledy lehli do postele a dívali se na hvězdy z našeho střešního okýnka jako kdysi."
Usmál ses. Nevím jestli to znamenalo ano nebo ne. Dívám se na tebe trochu nechápavě.
"Jistě, že ano," usmíváš se.
Leháme si pomalu na naši postel. Lehám si k tobě tak blízko, jak to jen jde. Nohy si zaplétám mezi ty tvé. Díváme se spolu na hvězdy:

"Tomí, pamatuješ si, jak jsme tu leželi poprvé? Bylo nám sedm let. Leželi jsme tu a povídali si o takových nesmyslech. Dívali jsme se, jak padá hvězda. Něco jsme si přáli. Dělali jsme to tak pokaždé, když jsme viděli padající hvězdu. Víš, co jsem si tenkrát přál? Abych s tebou mohl být pořád. Už jako malý jsem tě miloval. Možná ne tak jako teď, ale pořád jsem tě miloval," vlítly mi slzy do očí. Když si vzpomenu na ty krásný chvíle a vím, že už nikdy nebudou, jsem na dně.

"Anebo když jsme nemohli ven, protože se mamka bála nás pustit, když tam bylo 30cm sněhu. Bála se, že se nám něco stane. Neposlechli jsme ji, a šli jsme ven. Bylo nám osm let. Takovou radost jsme měli z toho bílého sněhu." Další slza padá k zemi a za ní další a další.
"Potom jsme běželi k tomu velkému rybníku. Mysleli jsme si, že ten led je pevný. Ale nebyl. Ty jsi se, Tome, propadl. Byl jsem tak vystrašený, nevěděl jsem, co mám dělat. Tak moc jsem se bál, že o tebe přijdu. A teď? Opravdu jsem o tebe přišel. Tomí, já nemůžu, nejde to bez tebe žít. Když nám bylo šestnáct let, přiznal jsem se ti, že tě miluji více než jako svého bratra nebo dvojče. Že s tebou chci být navždy. V ten den došlo k našemu prvnímu polibku. Bylo to nádherné. Tak sladké, a přitom ještě tak nevinné. Nikdy na něj nezapomenu. A po měsíci naše první milování. Oh, bylo to tak krásné. Ani jeden jsme na toho druhého nepospíchali. Bylo to dokonalé. Tome, nechci o tebe přijít," brečím.

Nejde to zastavit. Nechci žít bez tebe. Dívám se na tebe. Nepláčeš. Ale ten pohled znám. Takovýhle pohled máš vždycky, když chceš být pro mne oporou. Nikdy jsi nebrečel, když jsem plakal já. Ale teď vidím, že se ti lesknou oči.

"Bille, ty víš, že kdybych mohl, zůstal bych. Prosím, neplakej, nemůžu se dívat na to, jak pláčeš." Tak rád bych přestal, ale nejde to.
Podívám se do okna, začíná vycházet slunce.
"Musím jít. Miluji tě," pohladíš mě a chceš odejít, ale já tě chytnu za ruku.
"Ne, prosím. Já nechci, abys odešel. Nenechávej mě tu. Radši zemřu, než abych tu byl bez tebe," jsem zoufalý. Pořád brečím.
"Bille, víš, že to nejde. Musím jít. Slib mi, že si nic neuděláš. Slib mi to, prosím," koukáš na mě smutnýma očima a doufáš, že ti to slíbím. Copak chceš, abych byl pořád nešťastný? Slzy mi tečou proudem a tak tomu bude pořád. Tak tedy dobře.

"Slibuji, ale prosím o jednu věc. Prosím, polib mne. Naposledy," dívám se na tebe s ubrečenýma očima, pohladil jsi mne po mokré tváři a tvými něžnými rty mě líbáš. Po chvíli odcházíš. Vidím tě jen v dálce.
Kleknu si na zem.
"Tomééé, prosím. Zůstaň. Nenechávej mě tu. Prosím, Tomí," už je pozdě. Jsi tak daleko.
Sednu si tam na zem. Pláču. Schoulím se do klubíčka. Zase tu sedím sám. Zvedám se a nahýbám se z okna.

"Miluji tě. Nikdy na tebe nezapomenu, slyšíš, nikdy," křičím z okna a je mi jedno, že pod okny chodí lidi. Ať si myslí, co chtějí. Já vím, že mě slyšíš. Znovu si sednu a dívám se z toho okna. Teď nic jiného nedělám. Jen tu sedím a brečím, vzpomínám na ty nejkrásnější dny s tebou. Chybíš mi. Jednou, se zase setkáme. To vím jistě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama