Bill:

Seděl jsem v garáži na křesle a znuděně sledoval televizi. Nic se tam nedělo, tak jsem přepínal programy z jednoho na druhý. Čekal jsem, až přijde Tery a přivede sebou tu její kamarádku, která jezdila pro Michaila a měla s ním i milostný vztah, o kterém jsem samozřejmě nevěděl. Vždycky se svěřoval Tomovi. Sice jsem byl také jeho kamarád, ale ne takový jako Tom. Nevím, co bych dělal, kdyby mě takhle podrazil nejlepší kamarád. Ale jedno vím jistě… nikdy bych mu to neodpustil. I když jsem Toma nenáviděl, často jsem svou myslí zabloudil zpět do časů, kdy jsme byli spolu každý den. Někdy mi to tolik chybělo, ale věděl jsem, že už se to nikdy nezpraví.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí vrat. Okamžitě jsem byl se střehu, ale když jsem viděla, že to jsou holky - Tery a její kamarádka Nicol - ulevilo se mi. Rychle jsem k nim přispěchal a s úsměvem na rtech podal Nicol ruku.

"Jsem Bill." Ruku přijala a úsměv mi opětovala.

"Nicol."

"Pojď dál. Za chvíli by měl přijít Mike, se vám představit," zavedl jsem je do vedlejší místnosti, kde jsme měli čekat na Mika, mého kamaráda, který se hodně věnuje elektronice. Zavolal jsem ho sem právě kvůli tomu. Myslím, že ve vězení nám bude ještě hodně nápomocný. Také je jediný, kdo ví o mém plánu dostat Michaila z vězení.

Nicol se usadila na gauči a prohlížela si to všude kolem. Nebylo se čemu divit. Byla na novém místě, které teď mělo být jejím útočištěm. Chtěla se na něco zeptat, ale všechny nás vyrušila Cat, která přiběhla a držela v ruce dvě pizzy.

"Dáte si někdo pizzu?" zasmála se a hodila na stůl šunkovou a sýrovou pizzu. Sjel jsem obě pohledem a vzal si sýrovou. Naštěstí byla úplně bez salámu, takže jsem si vzít mohl. Kdyby byla se salámem, tak bych na to snad ani nesáhl. Nemůžu jíst něco, co před tím žilo, dýchalo, a běhalo, to prostě nemůžu.

"Co tu chce ona?" zeptala se s pohrdavým pohledem Nicol, když si všimla Cat.

"To, co ty!" opáčila se Cat a nabídla jí pizzu. Bylo na ní vidět, že se hádat nechce, ale zrovna moc hezky na ní nepromluvila. Asi se moc v lásce neměly.

"Ale no tak. Nejsme tu proto, abychom se hádali ne? Spíš bychom měli bejt při sobě!" zasmála se Tery a káravým pohledem se podívala na obě holky. Nejdříve na sebe váhavě pohlédly, ale nakonec obě přikývly a pustili se do pizzy.

"Čau děcká," vešel do garáže Mike, můj dlouholetý přítel. Položil jsem kousek pizzy, kterou jsem měl v ruce, otřel si ruce a běžel k němu. Pevně jsem ho stiskl v objetí. Už strašnou dobu jsem ho neviděl a měl jsem docela radost, že už zase mám tu možnost ho vidět. Objetí mi opětoval a po chvilce jsme se odebrali k ostatním. Představil jsem ho a začali jsme si povídat snad o všem, co bylo k dispozici.

-----------

Trvalo to asi týden, než jsme složili pořádný tým, ale složili jsme ho a to bylo to hlavní. Už se o nás začínalo povídat, za což jsem byl hodně rád. Přidalo se k nám ještě pár lidí a začali jsme závodit. Všechno, co kdo vyhrál, jsme dávali dohromady, a když tam byla nějaká přijatelná částka, tak jsme si to spravedlivě rozdělili. Už po nás začali chodit policajti, takže jsme hodně často museli ujíždět, ale zatím se nestalo, že by někoho z nás chytili. Už jsem jen čekal, kdy na nás pošlou mího bratra. Doslechl jsem se, že jde po Markovi, ale co bude potom? Půjde po mě? Abych řekl pravdu, tak jsem z toho měl i trochu strach, ale doufal jsem, že až k tomu dojde, už dávno budu pryč i s Michailem. Věděl jsem, že po nás půjde ještě víc, když budeme spolu, ale chtěl jsem to risknout. Byl jsem přesvědčený, že musím Michaila dostat ven. Dnes jsem se chystal všem říct můj plán. Byl to den, kdy jsme si měli rozdělovat peníze, takže jsme se tu měli sejít všichni.

Tom:

"Mám něco novýho," usmál jsem se na Davida, když jsem za ním přišel. Je to můj hodně dobrý kamarád. Když odešla jeho sestra s Markem, slíbil jsem mu, že jí najdu a přivedu zpátky. Zatím nemám žádné důkazy, že taky závodí, což je jedině dobře. I když už jsem si byl na sto procent jistý, že závodí taky. Důkazy na to nebyli, takže jsem na ní nemohl. Kdyby jo, asi by byl problém s tím, že bych jí měl přivést domů. Možná tak do nového domova a to do basy. Ale to Davidovi říkat nebudu. Už teď je v háji s tím, že jí ztratil, a že ho nejspíše nenávidí. David nebyl můj spolupracovník, nebo tak něco. Ještě studoval, ale občas mi pomáhal, za což jsem mu docela vděčný. Pomohl nám v hodně případech.

"Co?" zeptal se nedočkavě. Bylo na něm vidět, že doufá, že je to dobrý zpráva, ale po pravdě… moc nebyla.

"Tery už není u Marka."

"No to je super ne?"

"No nevím… Je u někoho jinýho. U nějakého nováčka, o kterém se začalo mluvit až teď. Nevím, proč odešla, ale je teď s ním. Mám za úkol ho najít, ještě před tím, než začne dělat ještě větší bordel, než dělá do teď."

"Takže to moc dobrý není… a kdo to je?"

"Jmenuje se Bill. Víc o něm zatím nevíme, ani jeho popis ne. Ale musím ho najít, a jelikož je u něj i tvá sestra, tak musím kord," trochu jsem se zachvěl, když jsem vyslovil jméno Bill.

Bill se jmenoval i můj bratr, kterého už jsem také pěkně dlouhou chvíli neviděl. Přestal se mnou mluvit, když jsem zavřel Michaila. Nedokázal pochopit, že je to jedině pro dobro ostatních a odešel. Bůh ví, kde je mu teď konec. Někdy mi chybí, ale už čím dál tím míň. Už nepatří do mého života. Také je tu možnost - hodně nepravděpodobná - že by tenhle Bill, byl můj bratr. Ale to by na situaci nic neměnilo. Půjde do basy, ať je to kdokoli. Vždycky mi bylo jedno, koho zavírám. Pro mě bylo hlavní, že je tam, kde má být.

"Bill? Jako tvůj bratr?"

"Jo, jako můj bratr."

"Co když…"

"Ne, to určitě ne," přerušil jsem ho. Moc dobře jsem věděl, co chtěl říct, ale to je blbost. Pochybuji, že by se Bill stal takovým grázlem, jako jsou tihle. "Bůh ví, kde je mu teď konec. Třeba už ani nežije," pokrčil jsem rameny a sáhl po sklenici vody, která stála přede mnou. Byla Davida, ale jemu nikdy nevadilo, že jsem pil od něj.

"Třeba je blíž, než si myslíš," usmál se.

"Ale přestaň už. Ty jsi Billa neznal, nebo co? Moc dobře víš, že by to neudělal."

"A ty snad nevíš, že se bavil s Michailem? Co když ho do toho zatáhl?"

"Nezatáhl. Bill byl na to ještě moc mladej! To by Michail neudělal," ani nevím proč, ale Billa jsem bránil. Vždycky když na něj přišla řeč, byl jsem na jeho straně. I když mi to bylo fuk, co s ním je, nepřipustil bych si, že šel na cestu zločinu.

"Jen, aby ses nedivil."

"Hele… Ty snad víš, co s ním je? Ty snad víš, že to on je?"

"Nevím ale…"

"Tak mlč! Do mího bráchy ti nic není! A mě taky ne. On je mi úplně ukradenej, tak o něm mluvit nebudeme jasný?!" přikázal jsem mu a on potom už mlčel.

"Dneska mají závod," špitl David, jako by se bál něco říct. To jsem určitě nechtěl. Nechtěl jsem, aby ze mě měl strach. Jen mě rozčilovalo, že pořád narážel v řeči na mého bratra, na kterého se už docela dlouho snažím zapomenout.

"Kde?" narovnal jsem se na křesle, ve kterém jsem seděl a napjatě čekal, až mi poví informaci, na kterou dlouho čekáme. Už dlouho jsme se snažili zjistit, kde budou mít závod předem, ale vždycky jsme se to dozvěděli pozdě. Ale teď před náma stála obrovská šance.

"Na třicátý druhý. Od 12 večer. Bude to nejspíš něco hodně velkýho, takže pochybuju, že by tam chyběl ten Bill a Mark. Podle mě tam budou oba."

"Jak ses to dozvěděl?"

"Byl jsem si pro novou občanku a nějací dva kluci si o tom povídali. Docela jsem se divil, že o tom mluví takhle na veřejném místě, ale asi nečekali, že by tam mohl být někdo, kdo by věděl, o čem mluví."

Bez váhání jsem popadl telefon a zavolal pár lidem, které už jsem měl osvědčené. Na takové akce se mnou vždy jezdili, samozřejmě moji kolegové. Davida jsem brát nemohl, i když mnohokrát chtěl. Už se ani neptal, protože moc dobře věděl, jaká bude moje odpověď. Když jsem dotelefonoval, podíval jsem se na něj. Usmál se smutným úsměvem a přesedl si na druhou stranu pohovky.

"Asi tam s tebou nesmím co?" sklopil pohled. Zakroutil jsem hlavou. Povzdychl si a upřel na mě svůj pohled. "Ale co když tam bude Tery? Musím tam být… můžu vám přeci pomoct."

"Davide… už jsem ti to říkal tolikrát. Nemůžeš s námi. Je to nebezpečný. Nevíš, co od těch lidí můžeš očekávat. Třeba jsou i ozbrojení. Už jsem ti to říkal tolikrát. Jakmile se něco dozvíme, dáme ti vědět," usmál jsem se na něj. Věděl jsem, že to pochopí, vždyť to byl můj kamarád, kterého jsem znal hodně dobře.

"V kolik se tam vydáte?"

"Asi v půl 1, když budou v tom nejlepším."

"To už je za hodinu a půl!"

"No jo je, a o to to bude zajímavější," zasmál jsem se. "Teď musím jít. Musíme to všechno domluvit a promyslet. Tak se měj a slibuju, že ti dám vědět," mrkl jsem na něj, aby se trochu uklidnil. Usmál se a já opustil místnost. Byl jsem u něj doma hodně často, takže jsem věděl, kudy kam.

Bill:

Rozdělil jsem všem stejný díl peněz a spokojeně se usmál, když jsem v ruce držel balíček 'poctivě' vydělaných prachů. Sedl jsem si do auta a ze zadního sedadla vzal peněženku. Všechno jsem to do ní urovnal a rozhlédl se kolem. Všichni se už připravovali na závod, který měl vypuknout za hodinu. Vždycky tam všichni byli tak o dvě hodiny až o tři dřív, jen náš tým jezdil vždy jako poslední. Nechtěli jsme být jako všichni ostatní, tak jsme si určili jiný čas. Dnes jsme měli vybrat 4 z týmu, kteří pojedou. Bylo to dost neobvyklé, protože většinou jezdí z týmu dva, ale tohle byl velký závod, takže jsme jeli čtyři. Vybrali jsme mě, Tery, Nicol a Mika. Ostatní tam jeli jen s námi. Kdyby se náhodou někomu něco stalo, museli bychom ho nahradit. Proto jsme většinou jezdili všichni. Samozřejmě byli výjimky, když někdo někam potřeboval.

Když jsme dojeli na místo, všichni tam byli už v hojném počtu. Úplně ze předu na nás upíral pohled Mark. Jeho zlý pohled ale nikoho neodradil. Spíše jsme z něj měli legraci. Ironicky jsem se na něj usmál a přistoupil k holce, která zapisovala, jaké týmy dorazili. Nějaké týmy jména měli, některé ne, ale většinou se to určovalo, podle toho hlavního, jako jsem třeba já.

Slečna u zapisování po mě hodila milý pohled a hned nás odškrtla.

"Dnes to tu bude divoký," zasmála se a já přikývl.

"Taky na to koukám. Alespoň se bude něco dít."

"To bude. Před dvěma hodinami se to tu začalo slézat a už tu byli dvě rvačky. Buďte rádi, že sem chodíte až později."

"Jsme," zasmál jsem se.

"Hodně na vás lidi sází, tak nás nezklamte," mrkla na mě a já se zasmál.

"A my už jsme někdy zklamali?"

S pobaveným výrazem jsme se vydali dopředu, abychom se také zapletli do víru dění.