Na plný plyn 5.díl

5. března 2012 v 17:44 | Terý |  Na plný plyn
Autor: Terý
Warning: Twincest

Omlouvám se za tu obrovskou mezeru, ale neměla jsem vůbec na nic čas. Teď už to bude jinak a blog se vrátí do normálu. Děkuji za vaši trpělivost a opravdu slibuji, že se teď polepším. Asi jsem potřebovala menší pauzu, ale to už je pryč. Přeji krásné počtení dalšího dílu a doufám, že se vám povídka bude líbit i nadále. Jak jste si určitě všimli, tak je k povídce i nový obrázek, tak snad se vám bude líbit více, než ten minulý. Mě osobně se tedy víc líbí.
Terý.



Bill:

Tom naštěstí mou poslední poznámku nebral vážně, což jsem měl jediné štěstí. Rozhlédl jsem se po autě, abych zjistil své možnosti. Také jsem měl štěstí, že když mi dal Tom pouta, nedal mi ruce za záda, takže jsem s nimi mohl alespoň trochu hýbat. Zvážil jsem hodně možností na útěk, ale nakonec jsem všechno zavrhl. Také mě napadlo prostě vyskočit z auta, ale to by musel být Tom blbý, aby nezamkl.

Už jsem to začínal vzdávat, ale když jsme zastavili na křižovatce, když byla červená, něco mě napadlo. Počkal jsem si na dobu, kdy se Tom koukal před sebe a prudce jsem ho ženistkami - které jsem měl na rukou - udeřil do hlavy. Když jsem viděl, že má ještě otevřené oči, praštil jsem ho znovu dvakrát za sebou. Podařilo se mi ho přivést do stavu bezvědomí, i když jsem si nebyl jistý, jestli jsem ho nezabil, když jsem viděl, po jeho hlavě stékat krev. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Šlo mi jen o to, dostat se pryč.



Spoutanýma rukama jsem mu začal prohledávat kapsy od bundy, až jsem nakonec našel to, co jsem hledal. Klíčky od želísek, které jsem už chtěl mít z rukou pryč. Rychle jsem želístka dostal z rukou a vylezl z auta. Všude bylo liduprázdno, protože jsme byli v odlehlé části města. To, abych se vrátil zpátky se svému autu, nepřipadalo v úvahu. Kdyby se probudil, tak by to bylo to první, co by zkusil. Nakonec mě napadla věc, která byla podle mého rozumu nejlepší.

Otevřel jsem dveře u řidiče a vytáhl Toma ven z auta. Byla to docela fuška, protože byl strašně těžký, ale naštěstí jsem ho netáhl moc daleko. Opřel jsem ho hned vedle auta o lavičku a nasedl do jeho auta. Rychle jsem mu z jeho mobilu zavolal sanitku a sešlápl plyn. Chtěl jsem být už co nejdřív pryč z tohohle místa. Samozřejmě jsem okamžitě zamířil do naší garáže, kde na mě všichni už čekali.

"Uf. Už jsme se báli, že tě chytli," usmála se na mě Tery.

"No jo, taky že chytli, ale..."

"No ty vole!" přerušil mě Nicol hlas. "Tak tohle je naprosto úžasný auto! Kde jsi ho vzal?... počkat, oni tě chytli?" zasekla se.

"Jo chytl mě Kaulitz, ale utekl jsem mu! A to auto si klidně nech, já ho nepotřebuju," mrkl jsem na ní a hodil jí klíčky. Rychle je chytla a jakmile si uvědomila, že jsem jí to auto nechal, rozzářily se jí očka radostí.

"Vole! Ty jsi utekl Kaulitzovi? To se snad ještě nikdy nikomu nepovedlo!" zasekl se Mike s vykulil na mě oči. Jen jsem přikývl a znovu se podíval na Nicol. Už seděla v autě a prohlížela si to v něm. 'Alespoň někdo má radost z toho, že mě chytil'. Byl jsem přesvědčený o tom, že kdyby Tom nebyl rozhozený z toho, že vidí mě, tak by jsem mu neutekl, ale na to jsem raději nemyslel.

Věděl jsem, že se sebou budu muset něco udělat, protože teď všichni věděli, jak vypadám. Musel jsem se nějak změnit. Ale pořád jsem nemohl přijít na to jak.

"Nad čím přemýšlíš?" přišla ke mně Cat a usmála se. Byla moc hezká. Kdybych nebyl na kluky, asi bych s ní už něco měl, jenže to jsem nemohl. Věděl jsem, že bych jí nikdy nemohl opravdu milovat a tak bych jí jenom ublížil. Proto jsem si od ní držel tak nějak odstup.

"To je jedno," odmávl jsem to a oplatil jí milý úsměv.

"Dneska to bylo docela divoký viď," zasmála se.

"To jo. Docela jsem se i bál, že se nedostanu pryč, ale nakonec jsem to zvládal."

"To je dobře, že jsi to zvládnul. Bez tebe by to tu už asi moc dobře nechodilo," zasmála se. "Poznal tě?" zajímala se.

"Jo poznal. Proto musím něco udělat se svým vzhledem, aby když mě uvidí, hned nevěděl, že jsem to já!"

Chvíli se na mě dívala a potom se usmála. "Už vím co s tebou uděláme!" vesele zakřičela, vzala mě za rukáv a táhla mě k jejímu autu, kde jsme oba nastoupili. Sice jsem neměl vůbec tušení, kam má namířeno, ale radši jsem se neptal. Za tu chvíli co jí znám, jsem ji poznal docela dost a vím, že když jí něco napadne, tak je to většinou dobrý nápad.

Dojeli jsme před nějaký dům. Byl nádherný a hlavně obrovský. Podíval jsem se na ní s pozvednutým obočím.

"Co to má být?"

"Tak tady prosím bydlí můj bratr. Trochu si potrpí na luxusu no," pokrčila rameny a podívala se na dům, který stál před námi.



"Prej trochu," zasmál jsem se. "Ty máš bráchu?" podivil jsem se. Jen přikývla.



"Že jsi se nepochlubila."



"Nemusím vám říkat všechno né," zasmála se. "A navíc, teď jsem ti to řekla ne," mrkla na mě a vedla mě ke vchodu.



"Doufám, že s ním máš dobrý vztahy. Nerad bych odcházel s monoklem."

"Mám, to se neboj," zasmála se a zazvonila na zvonek, který byl vedle krásných, dřevěných dveří.

Chvíli se nic nedělo, tak už jsem se chtěl sebrat a odejít, ale Cat mě chytla za ruku.

"On přijde," mrkla na mě a podívala se zpět na dveře. Pokrčil jsem rameny a vrátil se zpět ke dvěřím, kde jsme čekali ještě asi 2 minuty. Potom se dveře otevřely a v nich stál nádherný kluk s dokonale upravenými vlasy. Nemohl jsem se na něj přestat dívat. Byl opravdu nádherný.

"Tome!" vylítla Cat a pevně ho objala. Už zase to jméno. Měl jsem pocit, že mě to už bude pronásledovat všude. Věděl jsem, že na to setkání s Tomem jen tak nezapomenu. Ale nenapadlo mě, že pořád budu narážet na něco, co mi ho bude připomínat. A rovnou jeho jméno. Povzdechl jsem si a pozoroval ty dva, jak se objímají. Věděl jsem, že je to asi ještě na dlouho.

"A kdo je tohle?" zeptal se Thomas Cat a podíval se na mě. Neměl jsem z jeho pohledu moc dobrý pocit. Sjížděl mě pohledem, jako by hledal něco, co není vidět jen jedním pohledem. Snažil jsem se raději jeho pohled ignorovat a vstoupil do domu, jak mě Cat pobídla. Za mnou šel Thomas a zabouchl dveře.

"Proč jste vlastně přišli?" zeptal se Cat a ta se jen usmívala.

"No víš Tome. Potřebuju, abys něco udělal s Billem. Dneska ho chytli policajti a jeden ho moc dobře znal, takže potřebujeme, abys s Billem něco udělal. Něco, aby ho nikdo nepoznal," usmála se Cat a já jen vyvalil oči. Netušil jsem co má v plánu, ale nezbývalo mi nic jiného, než s ní souhlasit. Opravdu jsem potřeboval ze sebou něco udělat, protože jsem věděl, že za chvíli budou televize plné mých fotek.

"Dobře. Posaď se tamhle!" ukázal Thomas na židli, která stála před obrovským zrcadlem. Přikývl jsem a sedl si na ni. Chvíli si mě prohlížel.

"Víš co? Přijď za 4 dny a celý čtyři dny se nehol hmm?" mrkl na mě a já přikývl.

Tom:

"Slyšíte mě?" slyšel jsem nad sebou hlas nějaké dívky. Slyšel jsem ji trochu z dálky, ale když jsem otevřel oči, stála přede mnou. Viděl jsem ji trochu rozmazaně, ale viděl. Měla dlouhé hnědé vlasy a pořád na mě mluvila. Začal jsem se rozhlížet po místnosti a zbavit se toho pocitu, že je všechno rozmazané. Snažil jsem se zaostřit alespoň jeden předmět, abych se rozkoukal. Šlo to těžko, ale nakonec se mi podařilo zaostřit na tu dívku přede mnou. Nebyla moc hezká, ba naopak. Jediné o měla hezké, byli její vlasy. Rozhlídl jsem se kolem a uvědomil jsem si, že jsem v nemocnici, ale nedocházelo mi, jak jsem se sem dostal. Co se vlastně stalo? Jediné co jsem si pamatoval bylo auto a potom strašná bolest hlavy, která neustupovala ani teď.

"Co se stalo?" vydal jsem ze sebe a podíval jsem se znovu na tu dívku.

"Ležel jste na chodníku u lavičky a někdo vám zavolal sanitku. Obdržel jste obrovskou ránu do hlavy a potom stratil vědomí."

"A co moje auto?"

"Auto? Žádné tam nebylo. Byl jste tam jen vy. Vy nevíte co se stalo? Nejspíš jste od někud šel, zakopl a praštil jste se o lavičku," pokrčila rameny a upravila mi deku, kterou jsem byl přikrytý. To co říkala mi připadalo jako hodně velká blbost, protože kdyby to tak bylo, tak bych si přeci nepamatoval auto. Začal jsem hodně přemýšlet a najednou se mi před očima vybavila černovlasá osoba, kterou jsem vezl na stanici. Jeho poslední slova 'Tak to si jen myslíš' a potom tu obrovskou bolest hlavy.

Najednou mi bylo všechno jasné. Všechno se mi vybavilo. Obličej mého bratra. Můj poslední pohled na něj byl tak bolestný a jeho oči byli zalité slzami. A potom... potom mě něčím praštil a jak to tak vypadá, tak mi ještě ukradl auto. No počkej Bille! Tohle ti nedaruju! Teprve v tuhle chvíli mě opravdu naštval a byl jsem přesvědčený o tom, že ho dostanu za mříže, ať to stojí, co to stojí. Byl jsem přesvědčený, že v tomhle městě si už ani neškrtne, protože v každých novinách, na každém kanále bude jeho obličej. Všichni ho budou znát a bude hledaný v každým koutu Ameriky. Byl jsem si jistý, že do měsíce bude za mřížemi.

"Můžu jít domů?" podíval jsem se na sestru a ta okamžitě zakroutila hlavou.



"Musíte tu zůstat do zítra na pozorování."



"Ne, musím odejít! Nic mi není, jen jsem se praštil do hlavy, to je vše."



"Zavolám doktora," usmála se a okamžitě opustila pokoj. Povzdechl jsem si a položil hlavu zpět na polštář. Vždycky jsem nesnášel nemocnice a ležet v ní, bylo pro mě utrpení.

"Dobrý den," vešel do dveří doktor s úsměvem na rtech.

"Dobrý den, pane doktore. Můžu jít už dnes domu?"
"Ne to určitě ne. Musíte tu být ještě minimálně 4 dny na pozorování. Utrpěl jste obrovskou ránu do hlavy a raději si vás tu necháme." Jeho odpověď se mi vůbec nelíbila, ale neodporoval jsem. Sice jsem nemocnice nesnášel, ale raději budu v nemocnici, než sebou někde praštit a už se nezvednout.



"Dobře," přikývl jsem a znovu položil hlavu na polštář. Vyslechl jsem si vše od doktora a jakmile odešel, natáhl jsem se po mobilním telefonu, který prý našli vedle mě. Byl jsem rozhodnutý, že dnes v televizi a zítra ve všech novinách bude Billův obličej. Proto jsem musel zavolat na základnu, aby sem někdo přijel.

'O 4 dny později'

Bill:

Už zase jsem seděl před tím zrcadlem a čekal, co se mnou Thomas udělá. Byl to divný pohled na mě s vousy. Ale on říkal, že se nemám holit, tak jsem se neholil. Přistoupil ke mně a znovu si mě prohlížel.
"Tak co bude?" zeptal jsem se s pozvednutým obočím.
"Mmmm... přemýšlím. Musím z tebe udělat něco, co nikdo nepozná, protože jseš ve všech zprávách a novinách v celý Americe. Musí to bejt něco úplně jinýho. Něco, jak by tě nepoznala ani tvoje vlastní máma," řekl a pořád si mě prohlížel. Najednou sebou trhl a prudce mě otočil na židli, zády k zrcadlu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čtu povídku "Na plný plyn"

Klik

Komentáře

1 Alice Alice | 30. března 2012 v 15:37 | Reagovat

kdy bude další díl???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama