Pouliční štěně 4.díl

8. května 2012 v 9:26 | Terý |  Pouliční štěně

Autor: Helie
Warning: Twincest


Až teprve teď jsi o sobě začal pochybovat. Co když je to všechno pravda…?



"Tak si to tu užij, Tome a na večeři buď doma, prosím," rozloučila se se mnou Linda a její auto se rozjelo zpátky po příjezdové cestě pryč z pozemků domova. Otočil jsem se na podpatku, došel až k domovním dveřím a tiše zaklepal. O chvíli později se ve dveřích objevil věčně usměvavý obličej Matky.



"Co pro vás mohu…" nedořekla, jen na mě zaraženě zírala.

"Můžu dál?" usmál jsem se na ni vřele a měl co dělat, abych ji neobjal. Nějak jsem si neuvědomoval, jak mi všechno týkající se domova chybí. Ale to všechno patřilo k mému starému já, které jsem se rozhodl zlikvidovat. Teď jsou to jen příjemné vzpomínky, ale nejsou životně důležité. Matka mě pustila dovnitř.

"Tome… co tu děláš? Skoro jsem tě nepoznala!" vyhrkla, když zavřela dveře, v očích směsku emocí a slz. Pevně si přitiskla moji hlavu na hrudník přesně tak, jak to dělají babičky, které mají možnost vídat svá vnoučata pouze na Vánoce. Viděl jsem to v televizi…



"Chtěl jsem vás přijet navštívit," zalhal jsem a jedinou útěchou pro mé svědomí bylo, že je to v podstatě částečně pravda. Nikdo nemusí vědět, že jsem tu vlastně kvůli Billovi.

"Jak dlouho tu s námi budeš?"

"Nerad bych otravoval… Doma mám být na večeři."

"Výborně. Zrovna se s jedním uličníkem chystáme vařit oběd. Nachystáme porci i pro tebe. Běž zatím za dětmi do společenské místnosti. Jsou tam všichni," usmála se a popostrčila mě k místnosti, ze které se ozývalo důvěrně známé pištění prorážející několik různým na sobě nevázaných debat.



Strašně pomalu jsem se přibližoval ke společenské místnosti, srdce mi bilo až v krku. Pro to, co teď uvidím, jsem sem jel. Nakoukl jsem do společenské místnosti a zalapal po dechu. Rozhlédl jsem se pořádně a ignoroval pohledy ostatních dětí, které se na mě v mžiku upíraly. Není tu… Neleží na svém gauči s nějakou knihou. Nestojí ani u okna a nevyhlíží ven. Pochybuji, že by byl na záchodě… To by bylo slyšet až sem. Vzduch se mi zadrhl v plicích, bojoval jsem s pláčem. Ani jsem ostatní špunty nepozdravil a rovnou se rozběhl ke kuchyni. Vtrhl jsem dovnitř jako velká voda a zasedl k velkému stolu. Ruce jsem zkřížil na jeho desce, položil na ně čelo a propukl v usedavý pláč.



"Tome? Tome, co se děje?" zeptala se Matka a starostlivě mi položila ruku na rameno. Sedla si vedle mě na lavici u stolu a objala mě. Zvedl jsem k ní uplakané čokoládové oči.

"K-kde je Bill?"zeptal jsem se, jako by to bylo to jediné, co je teď na světě důležité. Matka znervózněla. Těkala očima po místnosti, jako by jí tohle téma bylo skutečně nepříjemné.

"B-Bill už tu není. Asi tři týdny po tvém odchodu utekl. Vzhledem k tomu, že neměl v domově žádné přátele, nevíme, kde by mohl být. Hledali jsme ho, ale bezvýsledně. Ani nevíš, kolik bezesných nocí mne to stálo. Jen doufám, že je ten chlapec v pořádku. Už si nezaslouží žádné další potíže…"

"Já... Asi už radši půjdu," zavzlykal jsem. Nechtěl jsem tu strávit už ani minutu. Tohle se stát přece nemělo! Bill tu měl být, ležet na gauči s knížkou a ignorovat okolní dění. A když bych vešel do místnosti, věnoval by mi takový ten zvláštní temný úsměv stejně jako vždycky. Jako tehdy, když jsme tu byli…

"Vždyť jsi teď přišel! Zůstaň tu alespoň na ten oběd… Nemusíš chodit za ostatními, jestli nechceš."

"Dobrá, do oběda tu zůstanu," odpověděl jsem a zvedl se od stolu s tím, že půjdu do společenské místnosti, abych tu při přípravách oběda zbytečně nezavazel. Kroky mi však mířily jinam. Tiše jsem otevřel zavřené dveře jeho pokoje a vešel dovnitř. Nikdy s nikým pokoj neměl, vyprošoval si to u Matky.



S překvapením jsem zjistil, že tu zůstaly snad všechny jeho věci. Otevřel jsem skříň a začal se přehrabovat v jeho oblečení. Jakmile jsem se dotkl prvního kousku oděvu, kníkl jsem a odskočil. Zaraženě jsem zíral na černé tričko, jehož dotek mě nepříjemně pálil na kůži, jako bych tam schytal elektrošok.



S rostoucí zvědavostí jsem se znovu přiblížil ke skříni. Ani nevím, co jsem tam hledal. Možná něco, co ostatním uniklo, nějaké vodítko, které by alespoň naznačovalo, kam utekl. Po průzkumu skříně jsem si sedl na jeho postel a zaměřil svoji pozornost na noční stolek. Jediné, co jsem našel v jednom ze šuplíků, byla stará ošoupaná knížečka vázaná v kůži.

Zvědavě jsem do ní nakoukl a zalapal po dechu. Nikdy bych neřekl, že Bill má tak poetickou duši. Byla to básnická sbírka… Psaná jeho vlastním rukopisem.



"Oběd!" ozvalo se z kuchyně. V rychlosti jsem zastrčil knížku do velké kapsy hoperských riflí, které teď neodmyslitelně patřily k mému outfitu, a stejně tiše, jako jsem se sem vloupal, jsem pokoj zase opustil.



Srdce tě táhne, nevíš kam, jdi za jeho písní - zjistíš to sám…



Procházel jsem zšeřelou ulicí města s pocitem, že sem slunce snad nikdy nesvítí. Myslel bych si, že už jsem prošvihl večeři, a přitom bylo teprve kolem páté. Nakonec se moje návštěva domova protáhla déle, než jsem chtěl. Zamyšleně jsem procházel městem, abych se dostal na jeho druhou stranu, kde stojí Henryho vila. Mohl jsem to klidně vzít po oficiální ulici, ale něco ve mně chtělo zavítat do těchhle pochmurných částí města.

Z myšlenek mě vytrhlo zavzlykání. Okamžitě jsem se za tím zvukem vydal. Ve stínu popelnice se choulilo nějaké nevýrazné malé klubíčko. Stanul jsem před ním.



"Nechejte mě už konečně být!" zavzlykalo. Zarazil jsem se uprostřed pohybu a brzy klečel u hlavy toho životem zničeného stvoření. Složil jsem si jeho hlavu do klína a hladil ho po zcuchaných špinavých černých vlasech.

"Jen klid, Bille, už je dobře, slibuju…" šeptal jsem a doplňoval svá slova kolébáním těla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čtu povídku "Pouliční štěně"

KLIK

Komentáře

1 KarlaSka KarlaSka | 8. května 2012 v 15:29 | Reagovat

skvěle! :-D úžasný díl :) už se moc těším na pokračování a jak to s klukama dopadne  
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama