Tokio Hotel-Terý - Články

Bill čeká na pizzu :p

Tue, 08 May 2012 12:24:39 +0200

Pouliční štěně 4.díl

Tue, 08 May 2012 09:26:03 +0200

Autor: Helie
Warning: Twincest

Až teprve teď jsi o sobě začal pochybovat. Co když je to všechno pravda…?

"Tak si to tu užij, Tome a na večeři buď doma, prosím," rozloučila se se mnou Linda a její auto se rozjelo zpátky po příjezdové cestě pryč z pozemků domova. Otočil jsem se na podpatku, došel až k domovním dveřím a tiše zaklepal. O chvíli později se ve dveřích objevil věčně usměvavý obličej Matky.

"Co pro vás mohu…" nedořekla, jen na mě zaraženě zírala.

"Můžu dál?" usmál jsem se na ni vřele a měl co dělat, abych ji neobjal. Nějak jsem si neuvědomoval, jak mi všechno týkající se domova chybí. Ale to všechno patřilo k mému starému já, které jsem se rozhodl zlikvidovat. Teď jsou to jen příjemné vzpomínky, ale nejsou životně důležité. Matka mě pustila dovnitř.

"Tome… co tu děláš? Skoro jsem tě nepoznala!" vyhrkla, když zavřela dveře, v očích směsku emocí a slz. Pevně si přitiskla moji hlavu na hrudník přesně tak, jak to dělají babičky, které mají možnost vídat svá vnoučata pouze na Vánoce. Viděl jsem to v televizi…

"Chtěl jsem vás přijet navštívit," zalhal jsem a jedinou útěchou pro mé svědomí bylo, že je to v podstatě částečně pravda. Nikdo nemusí vědět, že jsem tu vlastně kvůli Billovi.

"Jak dlouho tu s námi budeš?"

"Nerad bych otravoval… Doma mám být na večeři."

"Výborně. Zrovna se s jedním uličníkem chystáme vařit oběd. Nachystáme porci i pro tebe. Běž zatím za dětmi do společenské místnosti. Jsou tam všichni," usmála se a popostrčila mě k místnosti, ze které se ozývalo důvěrně známé pištění prorážející několik různým na sobě nevázaných debat.

Strašně pomalu jsem se přibližoval ke společenské místnosti, srdce mi bilo až v krku. Pro to, co teď uvidím, jsem sem jel. Nakoukl jsem do společenské místnosti a zalapal po dechu. Rozhlédl jsem se pořádně a ignoroval pohledy ostatních dětí, které se na mě v mžiku upíraly. Není tu… Neleží na svém gauči s nějakou knihou. Nestojí ani u okna a nevyhlíží ven. Pochybuji, že by byl na záchodě… To by bylo slyšet až sem. Vzduch se mi zadrhl v plicích, bojoval jsem s pláčem. Ani jsem ostatní špunty nepozdravil a rovnou se rozběhl ke kuchyni. Vtrhl jsem dovnitř jako velká voda a zasedl k velkému stolu. Ruce jsem zkřížil na jeho desce, položil na ně čelo a propukl v usedavý pláč.

"Tome? Tome, co se děje?" zeptala se Matka a starostlivě mi položila ruku na rameno. Sedla si vedle mě na lavici u stolu a objala mě. Zvedl jsem k ní uplakané čokoládové oči.

"K-kde je Bill?"zeptal jsem se, jako by to bylo to jediné, co je teď na světě důležité. Matka znervózněla. Těkala očima po místnosti, jako by jí tohle téma bylo skutečně nepříjemné.

"B-Bill už tu není. Asi tři týdny po tvém odchodu utekl. Vzhledem k tomu, že neměl v domově žádné přátele, nevíme, kde by mohl být. Hledali jsme ho, ale bezvýsledně. Ani nevíš, kolik bezesných nocí mne to stálo. Jen doufám, že je ten chlapec v pořádku. Už si nezaslouží žádné další potíže…"

"Já... Asi už radši půjdu," zavzlykal jsem. Nechtěl jsem tu strávit už ani minutu. Tohle se stát přece nemělo! Bill tu měl být, ležet na gauči s knížkou a ignorovat okolní dění. A když bych vešel do místnosti, věnoval by mi takový ten zvláštní temný úsměv stejně jako vždycky. Jako tehdy, když jsme tu byli…

"Vždyť jsi teď přišel! Zůstaň tu alespoň na ten oběd… Nemusíš chodit za ostatními, jestli nechceš."

"Dobrá, do oběda tu zůstanu," odpověděl jsem a zvedl se od stolu s tím, že půjdu do společenské místnosti, abych tu při přípravách oběda zbytečně nezavazel. Kroky mi však mířily jinam. Tiše jsem otevřel zavřené dveře jeho pokoje a vešel dovnitř. Nikdy s nikým pokoj neměl, vyprošoval si to u Matky.

S překvapením jsem zjistil, že tu zůstaly snad všechny jeho věci. Otevřel jsem skříň a začal se přehrabovat v jeho oblečení. Jakmile jsem se dotkl prvního kousku oděvu, kníkl jsem a odskočil. Zaraženě jsem zíral na černé tričko, jehož dotek mě nepříjemně pálil na kůži, jako bych tam schytal elektrošok.

S rostoucí zvědavostí jsem se znovu přiblížil ke skříni. Ani nevím, co jsem tam hledal. Možná něco, co ostatním uniklo, nějaké vodítko, které by alespoň naznačovalo, kam utekl. Po průzkumu skříně jsem si sedl na jeho postel a zaměřil svoji pozornost na noční stolek. Jediné, co jsem našel v jednom ze šuplíků, byla stará ošoupaná knížečka vázaná v kůži.

Zvědavě jsem do ní nakoukl a zalapal po dechu. Nikdy bych neřekl, že Bill má tak poetickou duši. Byla to básnická sbírka… Psaná jeho vlastním rukopisem.

"Oběd!" ozvalo se z kuchyně. V rychlosti jsem zastrčil knížku do velké kapsy hoperských riflí, které teď neodmyslitelně patřily k mému outfitu, a stejně tiše, jako jsem se sem vloupal, jsem pokoj zase opustil.

Srdce tě táhne, nevíš kam, jdi za jeho písní - zjistíš to sám…

Procházel jsem zšeřelou ulicí města s pocitem, že sem slunce snad nikdy nesvítí. Myslel bych si, že už jsem prošvihl večeři, a přitom bylo teprve kolem páté. Nakonec se moje návštěva domova protáhla déle, než jsem chtěl. Zamyšleně jsem procházel městem, abych se dostal na jeho druhou stranu, kde stojí Henryho vila. Mohl jsem to klidně vzít po oficiální ulici, ale něco ve mně chtělo zavítat do těchhle pochmurných částí města.

Z myšlenek mě vytrhlo zavzlykání. Okamžitě jsem se za tím zvukem vydal. Ve stínu popelnice se choulilo nějaké nevýrazné malé klubíčko. Stanul jsem před ním.

"Nechejte mě už konečně být!" zavzlykalo. Zarazil jsem se uprostřed pohybu a brzy klečel u hlavy toho životem zničeného stvoření. Složil jsem si jeho hlavu do klína a hladil ho po zcuchaných špinavých černých vlasech.

"Jen klid, Bille, už je dobře, slibuju…" šeptal jsem a doplňoval svá slova kolébáním těla.

Bill Kaulitz - Germany´s Next Topmodel

Tue, 10 Apr 2012 17:12:38 +0200

Far East Movement feat. Bill Kaulitz - If I Die Tomorrow

Tue, 10 Apr 2012 17:04:09 +0200

Bill Kaulitz - photoshoot by Oliver Schulze, Los Angeles (10.02.2012)

Tue, 10 Apr 2012 17:03:22 +0200

Pouliční štěně 3.díl

Tue, 10 Apr 2012 16:56:51 +0200

Autor: Helie

Warning: Twincest

Život je velké jeviště, kde každý musí hrát… A i když ti srdce krvácí, musíš se umět smát…

Vzbudil jsem se, na čele usazené slané kapičky potu, pomalu stékající přes tváře až ke rtům. Rychle jsem pár největších setřel roztřepaným hřbetem ruky a tiše vydechl do temné noci. Všechny obrazy se sna se mi stále ještě honily před očima.

Je to asi týden zpátky, co se mi zdály tyhle noční můry. Zaboha jsem nemohla Billa dostat z hlavy. Zdálo se mi, že těsně po mém odchodu opustil na vlastní pěst dětský domov a začal živořit v městských ulicích. Nikdo si ho nevšímal, nikdo neviděl jeho uslzené tváře. Občas se objevila banda zmetků, kteří chtěli někoho dokopat do bezvědomí a Bill jim posloužil jako nejsnadnější terč. Jeho zubožené podvyživené tělo nenacházelo sílu se bránit.

Nejvíc ze všeho jsem si přál utéct od těchhle snů, zapomenou na Billa a na dětský domov. Tu noc jsem se rozhodl, že se kompletně změním. A navštívím naposledy dětský domov, abych se ujistil, že tam Bill stále ještě je a nehrozí mu žádné pouliční nebezpečí.

Už jsou to dva měsíce, co jsem domov opustil. Rád zase osvěžím svoji paměť novými obrázky tohohle místa. A Matka mě určitě taky ráda jednou zase uvidí.

Zbytek noci jsem nespal. Seděl jsem na okně s působivým výhledem na noční město, jehož světla skomírala nebo se naopak znovu probouzela k životu, jak někteří z obyvatel brzy ráno vstávali na ranní směnu. Promýšlel jsem svůj plán a sledoval divoké dění v ulicích. Náš domov stál dál od města, ale stál na nepatrné vyvýšenině, proto jsem na něj měl z okénka v posledním patře skutečně nádherný výhled.

Ráno jsem se vypotácel z pokoje celý rozbolavělý a unavený, ale pro své plány jsem byl rozhodnut položit klidně i větší oběť. Protřel jsem si unavené zarudlé oči a nasál vůni hemenexu, která se z kuchyně linula po celém domě. Seběhl jsem rychle schody do přízemí a v kuchyni líbl Lindu na tvář. Jediný a dost podstatný háček v mém plánu byl její názor, proto jsem se rozhodl s přemlouváním hezky pomalu a s rozmyslem.

"Ale, ale… Copak Tome? Potřebuješ něco?" usmála se na mě.

"Vlastně ano," pokrčil jsem prostě rameny, zatímco ona povytáhla obočí a čekala, až jí prozradím, co mám na srdci.

"Dobré ránko ve spolek!" zahulákala Bella, která se jako velká voda přiřítila do kuchyně. "Mmm, to tak krásně voní, mami!" pochválila vůni hemexu, která ji nejspíš vylákala z pokoje. Nikdy by mě nenapadlo, kolik toho takové vyžle jako ona dokáže sníst.

"Vypadáš, že tě něco trápí," zhodnotila můj obličej. "Jéé, ty nemáš culík! Viď, že ti můžu udělat cop! Prosím, prosím…" vypískla, když zpozorovala moje výjimečně volně rozpuštěné vlasy sahající už skoro do půlky zad. Nikdy jsem takhle dlouhé vlasy nechtěl, ale děsila mě představa jít ke kadeřníkovi.

Vždycky jsem obdivoval Bellinu dětskou radost s drobných nesmyslů, nad kterými by se kdokoli jiný ani nepozastavil. Když jsem nereagoval, udělala na mě psí oči.

"Klidně," zasmál jsem se.

"Děkuju!" zatleskala rozradostněně rukama a div, že se mi nevrhla kolem krku. "A teď koukej vybalit, co tě trápí. Něco bys nám rád řekl, to poznám."

"Vlastně… Lindo? Vnímáš mě?" zeptal jsem se ještě pro jistotu. Nejsem si jistý, že bych našel dostatek odvahy na zopakování své žádosti. I teď jsem měl v krku pořádně vyschlo a začalo mě pálit v levém oku jako vždycky, když jsem byl z něčeho nervózní.

"Už ano, drahoušku."

"Víte… No… Já jsem tak přemýšlel, co bych si tak udělal s vlasy, když už narostly do takové délky a první, co mě napadlo, byly dredy. Myslím, že by to vůbec nemuselo vypadat špatně. Takhle vypadám jako nějaký praštěný hipísák," odmlčel jsem se na chvíli. Bella si mě zamračeně prohlížela a Linda vypadala, že brzy omdlí. "A taky bych chtěl piercing do rtu. Myslím, že by se to vzájemně hrozně hezky doplňovalo." Linda se opřela o linku v očekávání, co na ně ještě vybalím. "Rád bych navštívil dětský domov."

"To poslední mi přijde jako nejreálnější, i když nechápu, proč se tam chceš vracet."

"Chybí mi to," pokrčil jsem rameny jakoby nic.

"Mami? Dovol Tomovi všechno, bude mu to slušet," usmála se zářivě Bella, která mě doposud bedlivě zkoumala. Linda na ni zůstala zírat s otevřenou pusou.

Každé ráno se budíš s pocitem prázdnoty, bolí tě srdce. Rutině stíráš kapičky potu mísící se se slzami. Nevíš, kam před tím utéct… Není místo, kam by ses mohl skrýt…

Slunce se konečně vyhouplo nad obzor a zalilo můj pokoj svojí teplou, z rána načervenalou září. Seděl jsem na okně už hodinu před svítáním, celý nedočkavý na svoji návštěvu domova madam Benethové. Linda nakonec dovolila za úporného doprošování úplně všechno. Bella šla dokonce na piercing se mnou, zatímco já jsem si nechal píchnout ret, ona se rozhodla pro ozdůbku do pupíku.

Po zazvonění budíku jsem rozradostnělý vyběhl z pokoje. Linda slíbila, že mě do domova odveze, ale zpátky musím jít pěšky. Za tu dobu, co jsem žil pod ochrannými křídly téhle rodiny, jsem znal každý koutek města, přes které budu muset jít, abych se dostal zpátky domů. Bella byla dobrá průvodkyně, sama znala město jako vlastní boty.

Linda na mě čekala v kuchyni, na stole ležely dva hrnky s kávou, jejíž vůně se rozprostírala po celém domě. Nechápavě jsem pozvedl obočí. Myslel jsem, že Henry Lindě zakázal vařit nám kávu. Kofein dětem škodí.

"Myslela jsem, že budeš nervozní… Tohle máš na povzbuzení," mrkla na mě.

"Asi máš pravdu. Potřebuju to," usmál jsem se a vděčně si přihnul z hrnečku kávy.

"No, až se zkulturníme, můžeme vyrazit," mrkla na mě.

Bilíí ♥

Tue, 03 Apr 2012 06:57:36 +0200

Mě osobně se neskutečně moc líbí ♥

MTV Music March Madness 2012 - hlasujte

Sun, 01 Apr 2012 19:04:44 +0200

Do konce hlasování 4.kola MTV Musical March Madness zbývá ani ne 24 hodin, a Tokio Hotel momentálně prohrávají. Hlasujte, aby se dostali do posledního-finálového kola.

Tokio Hotel vs Evanescence

Hlasujte -> http://www.mtv.com/content/news/2012/musical_march_madness_2012/matches/mmm_2012_rnd5_mtch2.jhtml

Bill and Tom App ♥

Sun, 01 Apr 2012 16:34:53 +0200

Na plný plyn 6.díl

Sun, 01 Apr 2012 16:26:59 +0200

Autor: Terý

Warning: Twincest

Bill:

"Jsi připravený na změnu?"

"Asi ano, ale raději bych se na to koukal," usmál jsem se a doufal, že na to přistoupí.

"Ne!" řekl rezolutně. "Uvidíš, až to bude hotoví. Jinak by jsi mi do toho taky mohl kecat a to nechci," zasmál se a sáhl po nějakých věcech, na které jsem se radši nedíval. Když jsem se nemohl dívat, tak vůbec. Ani na to, co jsem vidět mohl.

"Tak si to tu užijte, a já přijdu tak za hodinu?" zeptala se Cat a já vyvalil oči. Vůbec se mi nelíbilo, že mě tam chce nechat samotného s jejím bráchou, ale raději jsem nijak neprotestoval.

"Radši za dvě," zasmál se Thomas a já raději zavřel oči a nechával ho, dělat svou práci.

Tom:

"Tome stávej! Jdeš domu!" probudil mě velmi známí hlas mého nejlepšího kamaráda Davida. Abych řekl pravdu, tak na tenhle den jsem se poslední čtyři dny těšil nejvíc. Až budu moct konečně zase vypadnout z té nemocnice.

"Už aby to bylo," zamumlal jsem ještě se zavřenýma očima.

"No tak ale stávej bábovko! Nebo tu chceš ležet ještě rok? No tak honem!" smál se David a hodil mi po obličeji mou bundu. Teprve po střetu s mou bundou jsem se přemluvit otevřít oči. Okamžitě mě oslepilo prudké bíle světlo, které mě přinutilo oči znovu zavřít. Druhý pokus už byl úspěšnější. Pomalu jsem otevřel oči a prohlídl si všechno okolo sebe. Byl jsem tam jen chvíli a už se mi to tam hnusilo.

Neváhal jsem a rychle se posadil. Rychle jsem se převlíkl a oblékl bundu. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až z té nemocnice vypadnu. A také jsem musel začít pátrat po Billovi. Byl jsem přesvědčený, že ho najdu a dotáhnu ho do vězení. Obzvlášť po tom, co mi udělal. To, že jsem pro něj měl někdy slabost, mi bylo úplně jedno. Šlo mi jen o to, ho dostat tam, kam patří. Také by mohl někomu ublížit, protože je to zločinec a to jsem nemohl dopustit.

----- -----

"Hele Tome... je pravda, že ten Bill, jak se hledá, je ten Bill? Jako tvůj bratr?" podíval se na mě David, když jsme si sedli do auta a on sešlápl plyn. Vzdychl jsem a pomalu přikývl.

"Ano, je to pravda."

"No ty vole! Tak to je joke," zasmál se.

"Já myslím, že to není moc k smíchu. Po několika letech jsem viděl svýho bratra a zrovna takhle," zašklebil jsem se a jeho pohled zvážnil.

"No jo, promiň."

"Neomlouvej se. Jen mi to prostě moc směšný nepřijde, protože jsem ho měl rád a prostě... já nevim. Jsem z toho nějakej zmatenej, ale jedno vím. Dostanu ho za mříže!"

"Tome, ale... je to tvůj bratr víš to? Jseš si opravdu jistej, že chceš Billa zavřít? Uvědomuješ si, že takhle by se to ještě dalo mezi váma srovnat, ale jakmile ho zavřeš, tak už ti to nikdy neodpustí."

"Davide, jseš s ním, nebo se mnou? Jasně, že vím, že je to můj bratr a ano. Jsem si jistý, že ho chci zavřít, jinak bych to ani neříkal a nenechal po něm vyhlásit pátrání. A mezi náma už se to těžko srovná. Je to zločinec a já se zločincem nechci mít nic společnýho. A navíc... má u sebe Tery, tvojí sestru. Copak jsi na to už zapomněl?"

"Ne nezapomněl, já vím. Jen jsem se musel přesvědčit. Tohle už řešit nebudem hm? Prostě půjde do vězení. A... a co Tery?"

V tu chvíli jsem se zasekl. Pomáhal jsem mu najít sestru, ale neuvědomil jsem si, že vlastně ona je jedna z nich a měla by jít také za mříže. Sice na to nemám žádné důkazy, ale jsem si jistý, že jezdí stejně jako její kamarádi. Jinak by přeci nebyla mezi nima ne?

"Co, co Tery?"

"No co bude s ní. Když je s Billem, tak... nebudeš jí chtít zavřít, že ne?" zeptal se a chvíli se podíval mimo silnici před sebou. Nevěděl jsem, co mu mám říct. Byl to můj nejlepší kamarád a nechtěl jsem mu lhát.

"Nóó... to nevím Davide. Nemám žádné důkazy, že s nimi jezdí, ale také nemám , že s nimi nejezdí."

"Tome! To by jsi mi neudělal, že ne? Snažím se jí najít tak dlouho a ty by jsi mi ji zase vzal? Víš, že bych ti to neodpustil, že jo?"

"Já vím..." zamumla jsem a povzdychl si. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zavřel jsem i Michaila a chci zavřít vlastního bratra. Věděl jsem, že by nebylo fér, kdybych Tery nechal na svobodě, jen kvůli tomu, že je to Davida sestra. Ale raději jsem nad tím nepřemýšlel a dál jsem se s ním o tom nebavil. Nechtěl jsem se s ním ještě pohádat. To bylo to poslední, o co jsem stál.

Dojeli jsme před můj dům a já se zasekl. Myslel jsem, že jedeme na stanici.

"Davide?... to nemyslíš vážně, že ne? Říkal jsem, že chci na stanici. Potřebuju najít Billa a prostě... musím na stanici, takže mě tam odvez, nebo se tam odvezu sám," zasyčel jsem naštvaně.

"Tome!" okřikl mě, až jsem se ho lekl. "... neštvi mě. Byl jsi v nemocnici a musíš odpočívat a né hledat tvýho bráchu. Na to teď jsou jiný lidi a až ti bude líp, tak prosím, ale teď ne. A stejně... nemáš auto!"

"Jo já vím..." zasyčel jsem. Auto byla věc, která mě opravdu naštvala. Nakonec jsem s Davidem souhlasil. Necítil jsem se dobře. Potřeboval jsem odpočívat, a když by bylo něco nového, tak by mi určitě dali vědět. Kdyby ne, tak věděli, že by si to odskákali.

Bill:

"Tak jo Bille, můžeš se podívat," zasmál se Thomas a já se už nemohl dočkat, až se budu moct podívat do zrcadla. Sice jsem měl strach, jak to bude vypadat, ale po tom co mi píchnul ještě pár piercingů, jsem se začal docela těšit. Vždycky se mi líbilo, když jsem měl možnost k další ozdobě na mém obličeji.

Pomalu a nejistě jsem se otočil na židli a podíval se do zrcadla. Takový šok jsem v životě nezažil. Kdybych něvěděl, že to jsem já, tak bych se nepoznal. Přede mnou seděl na úplně stejné židli blond chlapec s dvěma piercingama ve rtu, upravenými vousy a nenamalovaný . Né, žy by se mi to nelíbilo. Jen ten provní pohled byl docela děsivej. Věděl jsem, že si na to zvyknu, ale také jsem věděl, že to bdue chvíli trvat. Po těch letech, co jsem měl černé vlasy, oči a nehty. Oddychl jsem si a podíval se na Thomase.
"Wow," nezmohl jsem se na nic jiného. Tohle mi opravdu vyrazilo dech.
"Tak co?... líbí?"

"A-ale jo, jen jsem na to nebyl připravený," zasmál jsem se a prohlížel jsem se v zrcadlu.

"Mě bylo jasný, že budeš překvapený, ale takhle tě nikdo nepozná. Už se nebudeš muset bát jít si něco koupit," usmál se. Měl pravdu. Posledních pár dní, jsem měl docela nahnáno, když jsem vyrazil ven, ale teď už nemusím. Nikdo mě nepozná. Tedy, alespoň jsem v to doufal.

"Ahojký!" vrazila do dveří Cat a jakmile se podívala na mě, rychle se zasekla. "To! To je fakt on?" zasmála se a běžela si mě prohlédnout. "... no teda, já zírám. To je boží," usmála se a chvíli se na mě dívala.

"Jo... je," opětoval jsem ji úsměv a podíval se na ni. Spokojeně se usmívala. Měl jsem divný pocit z toho, co ke mně cítí. Byla to hodná holka a já veděl, že její city s ní nikdy nebudu moci sdílet. Což mi trhalo srdce, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Moje srdce vždycky bylo jen pro jednoho člověka a to pro Michaila, kterého jsem musel dostat z vězení. Při pomyšlení na něj, jsem si vzpomněl, že jsem ještě ostatním neřekl, co mám v plánu. Ale byl jsem si skoro jistý, že s tím budou souhlasit. Většina ho měla ráda.

"Můžeme jít?" zeptal jsem se. Docela jsem se těšil, až vyjdu ven a nebudu se muset bát, že budu muset ujíždět před policií.Také jsem chtěl už konečně všem říct, co mám v plánu.
"Jistě," usmála se Cat, rozloučila se s Thomasem a s mím ým poděkováním jsme se vydali ke dveřím. Abych řekl pradu, tak jsem byl rád, že jsem z toho domu vypadl. Z toho kluka jsem neměl dobrý pocit, a i když mi pomohl, pořád jsem mu nedůvěřoval.

"Tak co, jak jsi s tím spokojený?" usmála se na mě Cat.

"Nóó... je to nezvyk, ale jsem spokojený. Konečně se už nebudu bát vyjít na ulici. Ale vím, že si stejně budu muset dát bacha. Kdybych potkal třeba Toma, tak bych si nebyl jistý tím, že mě nepozná," zasmál jsem se

"Já vím. Ale... mně se to líbí. Podle mě, je to lepší, nežto bylo dřív."

"Nemyslím si, ale děkuju."

"Tak začni myslet, protože je to tak. Vypadáš líp, což je skvělý."

"To jsem snad před tím vypadal dobře?" zasmál jsem se a šťouchl jsem do ni.

"Hééj! To jsem neřekla, jen je tohle prostě hezčí," mrkla na mě a věnovala se dál řízení.

Naposledy jsem se usmál a čekal jsem jen na to, až zastaví u naší garáže. Byl to náš domov, za který jsem byl šťastný. Jakmile jsem vešel dovnitř, všichni se na mě seběhli a obejmuli mě. Jako bych tam nebyl několik dní, přitom jsem tam nebyl jen několik hodin. Samozřejmě byli vykulení, ale to bylo jasné.

"Bille? Ty nám chceš něco říct, ža ano?" zeptala se Tery a v tu chvíli všichni odstoupili a podívali se na mě. Tery to vždycky poznala, nevím jak, ale poznala. Povzdychl jsem a přikývl.

"Raději si sedněte," usmál jsem se a všichni mě poslechli. Nebyl jsem přesvědčený, že bych jim to měl říct, ale zase jsem s tím nechtěl moc čekat. Už jsem chtěl být zase s ním. Tak moc mi chyběl. Nedokážu slovy vyjádřit jak moc.

"Tak o co jde?" usmál se Mike a všichni čekali, co ze mě vyleze.

MTV Music March Madness 2012 - Tokio Hotel vs. Muse

Tue, 20 Mar 2012 13:39:06 +0100

V prvním kole MTV Music March Madness vyhráli Tokio Hotel s 66,57% a dostali se tak do dalšího kola, kde se utkají s kapelou Muse.

Aktuální stav:

Tokio Hotel 83.99%

Muse 16.01%

Tokio Hotel vs. Muse

-> VOTE <-

Pouliční štěně 2.díl

Wed, 07 Mar 2012 14:00:00 +0100

Autor: Helie

Warning: Twincest

Žil jsi jako ubožáček, zvyklý starat se sám o sebe. Teď před tebe přivedli dvě naprosto neznámé osoby a řekli: "Říkej jim táto a mámo, miluj je, pečuj o ně, až se nebudou moci starat sami." Nikdo už se tě nezeptal, jestli to tak skutečně chceš, nikoho tvůj názor nezajímá… Všichni si myslí, že je to jen pro tvé dobro…

Předem jsem věděl, že Lindu a Henryho nebudu umět nazývat rodiči. Jediný, koho jsem kdy byl ochoten uznat za svoji rodinu, byla madam Benethová a o ni jsem měl právě přijít. Pevně jsem se přitiskl do její náruče, slzy na krajíčku. Její pomněnkové modré dobrotivé oči nevydržely nápor emocí a smáčely rameno mé slavností košile. Jediné košile, kterou jsem kdy měl.

Henry posbíral část mých věcí, dva menší kufříky s památkami na dětský domov jsem si musel nést sám. Vydali jsme se ven k jejich velkému autu. Věděl jsem, že domov madam Benethové ve mně zanechá prázdnou díru, a pochybuji, že ji nový domov zaplní dostatečně dobře.

Zalezl jsem na zadní sedadlo auta, zabouchl za sebou dveře. Na okýnko mi zaklepala vrásčitá vyzáblá ruka matky a zamávala. Po tvářích jí stékaly stále nové slzy. Ze zamyšlení mě vytrhlo bručení motoru, když Henry nastartoval a pomalu vyjížděl příjezdovou cestou z pozemků domova. Ještě než jsme je však opustili, otočil jsem se na sedadle a zadním oknem vyhlédl z auta ven. Překvapilo mě, když jsem v okně vedoucím ze společenské místnosti zahlédl černý obrys něčí postavy. Ne, ne, nebyl to obrys, ta postava byla skutečně celá oděná v černé… Bill… Váhavě zvedl ruku ověšenou prsteny a náramky a zamával mi.

Ještě dlouho jsem se otáčel k zadnímu okénku, ale to už se mi dětský domov nadobro vytratil z dohledu.

Jsou věci, o kterých si neuvědomíš, jak moc ti na nich záleží, dokud o ně nepřijdeš… Dokud neuvidíš jejich poslední pohled v okně dětského domova…

"Tomi, vzbuď se. Už jsme doma!" vetřel se mi do snů příjemný ženský hlas, ale já jsem se bránil jeho síle. Nechtěl jsem otevřít oči. Ne, když jsem věděl, že je to naposledy, co ho vidím.

"Bille," vydechl jsem ze spánku a prudce otevřel oči, když mi někdo zatřásl kolenem. Linda se na mě příjemně usmála.

"Jsme doma," zopakovala vlídně. Poprvé jsem si směl prohlédnout svůj nový domov, ale já se utápěl v myšlenkách na svůj sen. Nechápu, proč se mi zdálo o Billovi, když jsme se jeden o druhého nikdy moc nezajímali. Ani se se mnou pořádně nerozloučil…!

V náhlém návalu vzteku jsem popadl své dva menší kufříky a razil si cestu ven z auta. Linda, Henry a jejich dcera žili pomalu v paláci. Nebo alespoň mně to tak připadalo. Není divu, když jsem byl zvyklý na malý pokojík, o který jsem se musel dělit ještě s jedním nebo dvěma obyvateli domova. Vilka, před kterou jsme stáli, se stylově hodila k Henrymu, takže to nic extra záživného nebude, ale žít tam určitě bude připomínat ráj.

"Tome, chci, abys věděl, že už jsme si jedno dítě adoptovali. Je to mladá slečna, je jí čtrnáct let. Schválně jsme vybrali tebe, protože jsme chtěli někoho stejně nebo alespoň podobně starého, jako je ona. V domově jsi byl jen ty a -"

"Bill," skočil jsem jí rychle do řeči, má vlastní reakce mě překvapila. V domově děti zůstávaly do patnácti let, potom Matka zařídila, aby začaly normálně navštěvovat střední školu a kvůli tomu se přestěhovaly do domova, který jí byl nejblíže. Takže jsme s Billem byli vlastně nejstaršími sirotky v domově, což občas znamenalo jistá privilegia.

"Ano… Ty a Bill," odpověděla zaraženě Linda. Zatím jsme pomalinku došli k domovním dveřím, které Linda před mými zraky nedočkavě otevřela. Jistě byla zvědavá na moji reakci. Musím říct, že tak, jak mi exteriér domu přišel přehnaně ulízaný, na interiéru se jasně projevoval vliv dvou žen v domácnosti. Vilu si zařídili velice prakticky a účelně, což nikdy nemohlo být na škodu. Linda mě prováděla domem a nakonec mi ukázala můj vlastní pokoj. Nikdy jsem svůj vlastní pokoj neměl a asi mi tu bude společnost chybět, ale nikdo mě přece nenutí zůstávat tu pořád.

"Víš co, Tome? Já tě tu nechám samotného, aby sis mohl v klidu vybalit, a potom za námi přijď, ano? Kdyby ses chtěl víc rozkoukat a zůstat tu nějakou dobu, večeře se podává každý den pravidelně o půl sedmé," usmála se Linda a já všechny její příkazy odkýval. "A, Tome? Přijď prosím přesně, Henry nemá rád nedochvilnost," mrkla na mě a tiše za sebou zavřela dveře.

Pamatoval jsem si cestu do jídelny, jako bych se v tomhle domě snad narodil. Odjakživa jsem měl brilantní paměť a mnohdy mi to přišlo vhod. Na vrchním schodu dlouhého schodiště sedělo nějaké shrbené stvoření zřejmě doposud netušící o mé existenci. Určitě je to první adoptované dítě Henryho a Lindy. Chtěl jsem si k ní jít přisednout, abych ji pozdravil a představil se, ale ona ke mně sama zvedla pronikavé šedavě zelené oči.

"Tome," zašeptala a s náznakem nostalgie v očích se na mě přívětivě usmála. Z ničeho nic mi v mysli vytanulo její jméno, jako bych jej snad nikdy nezapomněl a nebylo to sedm let, co jsem je na jazyku převaloval naposledy. Spolu s jejím jménem se mi vybavily všechny lumpárny, které jsme spolu jako malí špunti prováděli. Než mi odešla, bývali jsme nejlepší přátelé a jak je vidět, osud nás svedl znovu dohromady.

"B-Bello," zašeptal jsem, jako bych stále ještě nemohl uvěřit tomu, že ta tak dospěle vypadající rusovláska je skutečně ta věčně uplakaná, s osudem nesmířená holčička, kterou jsem měl v mozku zafixovanou už od doby, kdy jsem se ocitl v dětském domově madam Benethové.

Tomík

Wed, 07 Mar 2012 13:00:00 +0100

Georg

Wed, 07 Mar 2012 12:00:00 +0100

Zákeřný Bill :p

Wed, 07 Mar 2012 11:00:00 +0100

Gustík a jeho paličky :p

Wed, 07 Mar 2012 10:00:00 +0100

Na plný plyn 5.díl

Mon, 05 Mar 2012 17:44:49 +0100

Autor: Terý

Warning: Twincest

Omlouvám se za tu obrovskou mezeru, ale neměla jsem vůbec na nic čas. Teď už to bude jinak a blog se vrátí do normálu. Děkuji za vaši trpělivost a opravdu slibuji, že se teď polepším. Asi jsem potřebovala menší pauzu, ale to už je pryč. Přeji krásné počtení dalšího dílu a doufám, že se vám povídka bude líbit i nadále. Jak jste si určitě všimli, tak je k povídce i nový obrázek, tak snad se vám bude líbit více, než ten minulý. Mě osobně se tedy víc líbí.

Terý.

Bill:

Tom naštěstí mou poslední poznámku nebral vážně, což jsem měl jediné štěstí. Rozhlédl jsem se po autě, abych zjistil své možnosti. Také jsem měl štěstí, že když mi dal Tom pouta, nedal mi ruce za záda, takže jsem s nimi mohl alespoň trochu hýbat. Zvážil jsem hodně možností na útěk, ale nakonec jsem všechno zavrhl. Také mě napadlo prostě vyskočit z auta, ale to by musel být Tom blbý, aby nezamkl.

Už jsem to začínal vzdávat, ale když jsme zastavili na křižovatce, když byla červená, něco mě napadlo. Počkal jsem si na dobu, kdy se Tom koukal před sebe a prudce jsem ho ženistkami - které jsem měl na rukou - udeřil do hlavy. Když jsem viděl, že má ještě otevřené oči, praštil jsem ho znovu dvakrát za sebou. Podařilo se mi ho přivést do stavu bezvědomí, i když jsem si nebyl jistý, jestli jsem ho nezabil, když jsem viděl, po jeho hlavě stékat krev. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Šlo mi jen o to, dostat se pryč.

Spoutanýma rukama jsem mu začal prohledávat kapsy od bundy, až jsem nakonec našel to, co jsem hledal. Klíčky od želísek, které jsem už chtěl mít z rukou pryč. Rychle jsem želístka dostal z rukou a vylezl z auta. Všude bylo liduprázdno, protože jsme byli v odlehlé části města. To, abych se vrátil zpátky se svému autu, nepřipadalo v úvahu. Kdyby se probudil, tak by to bylo to první, co by zkusil. Nakonec mě napadla věc, která byla podle mého rozumu nejlepší.

Otevřel jsem dveře u řidiče a vytáhl Toma ven z auta. Byla to docela fuška, protože byl strašně těžký, ale naštěstí jsem ho netáhl moc daleko. Opřel jsem ho hned vedle auta o lavičku a nasedl do jeho auta. Rychle jsem mu z jeho mobilu zavolal sanitku a sešlápl plyn. Chtěl jsem být už co nejdřív pryč z tohohle místa. Samozřejmě jsem okamžitě zamířil do naší garáže, kde na mě všichni už čekali.

"Uf. Už jsme se báli, že tě chytli," usmála se na mě Tery.

"No jo, taky že chytli, ale..."

"No ty vole!" přerušil mě Nicol hlas. "Tak tohle je naprosto úžasný auto! Kde jsi ho vzal?... počkat, oni tě chytli?" zasekla se.

"Jo chytl mě Kaulitz, ale utekl jsem mu! A to auto si klidně nech, já ho nepotřebuju," mrkl jsem na ní a hodil jí klíčky. Rychle je chytla a jakmile si uvědomila, že jsem jí to auto nechal, rozzářily se jí očka radostí.

"Vole! Ty jsi utekl Kaulitzovi? To se snad ještě nikdy nikomu nepovedlo!" zasekl se Mike s vykulil na mě oči. Jen jsem přikývl a znovu se podíval na Nicol. Už seděla v autě a prohlížela si to v něm. 'Alespoň někdo má radost z toho, že mě chytil'. Byl jsem přesvědčený o tom, že kdyby Tom nebyl rozhozený z toho, že vidí mě, tak by jsem mu neutekl, ale na to jsem raději nemyslel.

Věděl jsem, že se sebou budu muset něco udělat, protože teď všichni věděli, jak vypadám. Musel jsem se nějak změnit. Ale pořád jsem nemohl přijít na to jak.

"Nad čím přemýšlíš?" přišla ke mně Cat a usmála se. Byla moc hezká. Kdybych nebyl na kluky, asi bych s ní už něco měl, jenže to jsem nemohl. Věděl jsem, že bych jí nikdy nemohl opravdu milovat a tak bych jí jenom ublížil. Proto jsem si od ní držel tak nějak odstup.

"To je jedno," odmávl jsem to a oplatil jí milý úsměv.

"Dneska to bylo docela divoký viď," zasmála se.

"To jo. Docela jsem se i bál, že se nedostanu pryč, ale nakonec jsem to zvládal."

"To je dobře, že jsi to zvládnul. Bez tebe by to tu už asi moc dobře nechodilo," zasmála se. "Poznal tě?" zajímala se.

"Jo poznal. Proto musím něco udělat se svým vzhledem, aby když mě uvidí, hned nevěděl, že jsem to já!"

Chvíli se na mě dívala a potom se usmála. "Už vím co s tebou uděláme!" vesele zakřičela, vzala mě za rukáv a táhla mě k jejímu autu, kde jsme oba nastoupili. Sice jsem neměl vůbec tušení, kam má namířeno, ale radši jsem se neptal. Za tu chvíli co jí znám, jsem ji poznal docela dost a vím, že když jí něco napadne, tak je to většinou dobrý nápad.

Dojeli jsme před nějaký dům. Byl nádherný a hlavně obrovský. Podíval jsem se na ní s pozvednutým obočím.

"Co to má být?"

"Tak tady prosím bydlí můj bratr. Trochu si potrpí na luxusu no," pokrčila rameny a podívala se na dům, který stál před námi.

"Prej trochu," zasmál jsem se. "Ty máš bráchu?" podivil jsem se. Jen přikývla.

"Že jsi se nepochlubila."

"Nemusím vám říkat všechno né," zasmála se. "A navíc, teď jsem ti to řekla ne," mrkla na mě a vedla mě ke vchodu.

"Doufám, že s ním máš dobrý vztahy. Nerad bych odcházel s monoklem."

"Mám, to se neboj," zasmála se a zazvonila na zvonek, který byl vedle krásných, dřevěných dveří.

Chvíli se nic nedělo, tak už jsem se chtěl sebrat a odejít, ale Cat mě chytla za ruku.

"On přijde," mrkla na mě a podívala se zpět na dveře. Pokrčil jsem rameny a vrátil se zpět ke dvěřím, kde jsme čekali ještě asi 2 minuty. Potom se dveře otevřely a v nich stál nádherný kluk s dokonale upravenými vlasy. Nemohl jsem se na něj přestat dívat. Byl opravdu nádherný.

"Tome!" vylítla Cat a pevně ho objala. Už zase to jméno. Měl jsem pocit, že mě to už bude pronásledovat všude. Věděl jsem, že na to setkání s Tomem jen tak nezapomenu. Ale nenapadlo mě, že pořád budu narážet na něco, co mi ho bude připomínat. A rovnou jeho jméno. Povzdechl jsem si a pozoroval ty dva, jak se objímají. Věděl jsem, že je to asi ještě na dlouho.

"A kdo je tohle?" zeptal se Thomas Cat a podíval se na mě. Neměl jsem z jeho pohledu moc dobrý pocit. Sjížděl mě pohledem, jako by hledal něco, co není vidět jen jedním pohledem. Snažil jsem se raději jeho pohled ignorovat a vstoupil do domu, jak mě Cat pobídla. Za mnou šel Thomas a zabouchl dveře.

"Proč jste vlastně přišli?" zeptal se Cat a ta se jen usmívala.

"No víš Tome. Potřebuju, abys něco udělal s Billem. Dneska ho chytli policajti a jeden ho moc dobře znal, takže potřebujeme, abys s Billem něco udělal. Něco, aby ho nikdo nepoznal," usmála se Cat a já jen vyvalil oči. Netušil jsem co má v plánu, ale nezbývalo mi nic jiného, než s ní souhlasit. Opravdu jsem potřeboval ze sebou něco udělat, protože jsem věděl, že za chvíli budou televize plné mých fotek.

"Dobře. Posaď se tamhle!" ukázal Thomas na židli, která stála před obrovským zrcadlem. Přikývl jsem a sedl si na ni. Chvíli si mě prohlížel.

"Víš co? Přijď za 4 dny a celý čtyři dny se nehol hmm?" mrkl na mě a já přikývl.

Tom:

"Slyšíte mě?" slyšel jsem nad sebou hlas nějaké dívky. Slyšel jsem ji trochu z dálky, ale když jsem otevřel oči, stála přede mnou. Viděl jsem ji trochu rozmazaně, ale viděl. Měla dlouhé hnědé vlasy a pořád na mě mluvila. Začal jsem se rozhlížet po místnosti a zbavit se toho pocitu, že je všechno rozmazané. Snažil jsem se zaostřit alespoň jeden předmět, abych se rozkoukal. Šlo to těžko, ale nakonec se mi podařilo zaostřit na tu dívku přede mnou. Nebyla moc hezká, ba naopak. Jediné o měla hezké, byli její vlasy. Rozhlídl jsem se kolem a uvědomil jsem si, že jsem v nemocnici, ale nedocházelo mi, jak jsem se sem dostal. Co se vlastně stalo? Jediné co jsem si pamatoval bylo auto a potom strašná bolest hlavy, která neustupovala ani teď.

"Co se stalo?" vydal jsem ze sebe a podíval jsem se znovu na tu dívku.

"Ležel jste na chodníku u lavičky a někdo vám zavolal sanitku. Obdržel jste obrovskou ránu do hlavy a potom stratil vědomí."

"A co moje auto?"

"Auto? Žádné tam nebylo. Byl jste tam jen vy. Vy nevíte co se stalo? Nejspíš jste od někud šel, zakopl a praštil jste se o lavičku," pokrčila rameny a upravila mi deku, kterou jsem byl přikrytý. To co říkala mi připadalo jako hodně velká blbost, protože kdyby to tak bylo, tak bych si přeci nepamatoval auto. Začal jsem hodně přemýšlet a najednou se mi před očima vybavila černovlasá osoba, kterou jsem vezl na stanici. Jeho poslední slova 'Tak to si jen myslíš' a potom tu obrovskou bolest hlavy.

Najednou mi bylo všechno jasné. Všechno se mi vybavilo. Obličej mého bratra. Můj poslední pohled na něj byl tak bolestný a jeho oči byli zalité slzami. A potom... potom mě něčím praštil a jak to tak vypadá, tak mi ještě ukradl auto. No počkej Bille! Tohle ti nedaruju! Teprve v tuhle chvíli mě opravdu naštval a byl jsem přesvědčený o tom, že ho dostanu za mříže, ať to stojí, co to stojí. Byl jsem přesvědčený, že v tomhle městě si už ani neškrtne, protože v každých novinách, na každém kanále bude jeho obličej. Všichni ho budou znát a bude hledaný v každým koutu Ameriky. Byl jsem si jistý, že do měsíce bude za mřížemi.

"Můžu jít domů?" podíval jsem se na sestru a ta okamžitě zakroutila hlavou.

"Musíte tu zůstat do zítra na pozorování."

"Ne, musím odejít! Nic mi není, jen jsem se praštil do hlavy, to je vše."

"Zavolám doktora," usmála se a okamžitě opustila pokoj. Povzdechl jsem si a položil hlavu zpět na polštář. Vždycky jsem nesnášel nemocnice a ležet v ní, bylo pro mě utrpení.

"Dobrý den," vešel do dveří doktor s úsměvem na rtech.

"Dobrý den, pane doktore. Můžu jít už dnes domu?"

"Ne to určitě ne. Musíte tu být ještě minimálně 4 dny na pozorování. Utrpěl jste obrovskou ránu do hlavy a raději si vás tu necháme." Jeho odpověď se mi vůbec nelíbila, ale neodporoval jsem. Sice jsem nemocnice nesnášel, ale raději budu v nemocnici, než sebou někde praštit a už se nezvednout.

"Dobře," přikývl jsem a znovu položil hlavu na polštář. Vyslechl jsem si vše od doktora a jakmile odešel, natáhl jsem se po mobilním telefonu, který prý našli vedle mě. Byl jsem rozhodnutý, že dnes v televizi a zítra ve všech novinách bude Billův obličej. Proto jsem musel zavolat na základnu, aby sem někdo přijel.

'O 4 dny později'

Bill:

Už zase jsem seděl před tím zrcadlem a čekal, co se mnou Thomas udělá. Byl to divný pohled na mě s vousy. Ale on říkal, že se nemám holit, tak jsem se neholil. Přistoupil ke mně a znovu si mě prohlížel.

"Tak co bude?" zeptal jsem se s pozvednutým obočím.

"Mmmm... přemýšlím. Musím z tebe udělat něco, co nikdo nepozná, protože jseš ve všech zprávách a novinách v celý Americe. Musí to bejt něco úplně jinýho. Něco, jak by tě nepoznala ani tvoje vlastní máma," řekl a pořád si mě prohlížel. Najednou sebou trhl a prudce mě otočil na židli, zády k zrcadlu.

Bill and Tom Kaulitz Jumbi

Mon, 05 Mar 2012 12:00:00 +0100

Bill Kaulitz - You

Mon, 05 Mar 2012 11:00:00 +0100

Bill Kaulitz

Mon, 05 Mar 2012 10:00:00 +0100